Před rokem touto dobou jsme se vrátili domů z cest. Byli jsme rok a půl mimo domovinu a návrat do reality byl minimálně pro mě osobně celkem krušný. Jak to tenkrát probíhalo, si můžete přečíst v článku Půl roku doma: Jaké je to být zpátky v „normálu“ aneb další výzva před námi. Dnes, s odstupem dalšího půl roku, bych se ráda ohlédla za tím, co nás cesta naučila. Tak si to pojďme zrekapitulovat.
Zabalit si svých pár švestek
Abych se mohla nějak smysluplně zamyslet nad celou tou naší výpravou, nezbývá mi, než vrátit se na úplný začátek. Je neděle 1. května 2016. První máj, lásky čas. Jak pro koho. Pro nás je to spíše vskutku hektický den D, kdy na nějaké to líbání pod třešní nemáme ani pomyšlení. Den, kdy konečně usedneme do sedla naší Brambory a vyrazíme vstříc neznámým horizontům a neprobádaným dálkám. Ráno si dáváme dobrou snídani a než se nadějeme, už je tu skoro poledne. A právě přesně ve 12 hodin máme oficiálně vyrážet. Nebyly bychom to ovšem my, kdybychom nezačali balit doslova za minutu dvanáct.
Ne snad, že bychom neměli zabaleno vůbec – kupičky oblečení, kempingového vybavení, fototechniky, nářadí a náhradních dílů máme pěkně připraveny v obýváku na zemi. Nicméně tahle hora věcí stále ještě není naložena na motorce. Původně jsme si plánovali, jak tohle všechno uděláme s předstihem, jak budeme mít čas vše si dobře promyslet a rozložit váhu, jak si zkusíme Bramboru v plné polní položit a zase zvednout… Jenomže skutek utek‘. Před naším barákem už stojí banda našich kamarádů motorkářů, kteří nás chtějí doprovodit k hranicím s Polskem, a my teprve cpeme všechny ty věci do kufrů.
S notnou dávkou improvizace nakonec naskládáme veškeré naše nezbytnosti na Bramboru a můžeme vyrazit. Hned za brankou poznáváme, že je něco špatně. Brambora je silně přetížená a nevyvážená, takže na asfaltu neskutečně plave. Půltunový kolos si pod Fandovýma rukama dělá co chce a je téměř neřiditelný. I já jako batůžek ihned poznávám, že je něco špatně. Brambora vlaje na všechny strany a co chvíli nás vidím, jak skončíme v nejbližším příkopě. Ne zrovna nejlepší start, co vám budu povídat. A to zdaleka není celá paráda.
Všechny cesty vedou do Polska
V Pace na náměstí se k nám přidávají další naši podporovatelé a nadšení motorkáři.
A tak nás nakonec ku hranicím vyráží asi 20 motorek. Je to neskutečný pocit být v čele takového malého soukromého konvoje. Až do té doby, než si člověk uvědomí, že netuší, kudy jet, a že bloudí, ačkoli je jen pár kilometrů od baráku.
Jaká ostuda. Bydlíme v Nové Pace, cirka 50 km od polských hranic, a netušíme, kudy se tam jede. Nakonec za nás celou tu výpravu potupně vede Fandův táta na své mašině, a my v závěsu za ním. Naši přátelé si z nás dělají legraci a začínají se vsázet, za jak dlouho budeme zpátky doma. Ten, který v nás nejvíc věří, nám dává 14 dní. Ten, který v nás má nejmenší důvěru prohlašuje, že se ještě dnes večer společně uvidíme v hospodě na pivu.
I přesto, že Brambora vlaje, nakonec zdárně dorážíme na hraniční přechod Královec/Lubawka. Zde dáváme sbohem našim přátelům a na dlouho se loučíme i s naší domovinou, Českou republikou. Před námi leží Polsko, první cizí země na naší cestě světem.
Takto hekticky probíhaly první hodiny našeho velkého výletu kolem Zeměkoule. A proč to tady vše tak zdlouhavě vypisuji? Abych s vámi mohla sdílet první moudro, na které jsme díky cestě kolem světa přišli:
I KDYŽ NETUŠÍŠ, KUDY SE JEDE DO POLSKA, MŮŽEŠ NAKONEC OBJET TŘEBA CELOU ZEMĚKOULI.
Jinými slovy – málokdy jsme z výchozí pozice schopni pojmout vše najednou, dohlédnout až k cíli, a být stoprocentně připraveni. Můžeme pro věc udělat maximum, nicméně čekat na okamžik, kdy budou podmínky ideální, se nevyplácí. Taková chvíle totiž nejspíš nikdy nepřijde. A tak je fajn stanovit si nějaký konečný termín, v našem případě to bylo 1. května 2016, a do té doby toho stihnout co nejvíce. Jakmile však den D nastane, je důležité neucuknout.
V nohách mám už tisíc mil… ale začal jsem prvním krokem
Nesmíte se zaleknout toho, že jste nezvládli vše, co jste chtěli, že nejste na 100 % připravení. Nyní je třeba udělat první krok a nepolevit. Spousta z nás sní o spoustě věcí, problémem ovšem je, že zůstáváme jen u toho snění. A proto je potřeba připomenout další moudro, které sice původně není z naší hlavy, nicméně se kterým naprosto souzníme a které se nám osvědčilo:
CESTA DLOUHÁ TISÍC MIL ZAČÍNÁ PRVNÍM KROKEM.
Starý dobrý Confucius už před mnoha stoletími věděl, že aby člověk došel k cíli, je potřeba zkrátka začít věci dělat, ne o nich jenom mluvit. Za sebe bych k tomuto hlubokému tvrzení snad ještě dodala, že po prvním kroku tě čekají ještě tisíce dalších kroků, než dorazíš k cíli. Někdy je cesta trnitá, jednou jdeš z kopce, jindy do kopce, někdy šlapeš po kamení, jindy po měkoučké trávě. Ať už tě však tvoje nohy nesou kudykoliv, je potřeba to nevzdávat. Jen ti nejvytrvalejší nakonec dojdou až na konec cesty.
Ačkoli jsme tedy na začátku naší cesty byli dosti nesví a vlastně jsme ani pořádně nevěděli, co děláme, bylo to právě to pevné rozhodnutí a následně onen první krok následovaný spoustou dalších malých krůčků, co nás nakonec dostalo do zdárného cíle. Bez toho, aniž by ses postavil na startovní čáru, se přece nemůžeš ani pokusit o to vyhrát závod. Start je zkrátka základ a bez něj to nejde.
Při pohledu zpátky si s Fandou nemyslíme, že jsme kdovíjací borci, když jsme zvládli strávit rok a půl v sedle naší Brambory na cestách světem. Cestovat je v dnešní době mnohem dostupnější a jednodušší, než tomu bylo byť třeba jen před dvaceti lety. Na co ovšem pyšní jsme, je fakt, že jsme se nebáli a udělali ten první krok. A že jsme se na to nevybodli při prvních větších problémech a nezdarech.
Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko
Další krédo, které se nám na cestě světem osvědčilo, má v oblibě moje maminka. Ta vždycky říkávala: „Hlavně se z toho nepředpo*rat!“, což je vlastně jen trošku obhroublá variace na známé rčení: „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.“ Jde zkrátka o to, nedělat si zbytečné starosti s tím, co by čistě teoreticky mohlo nastat. Nekreslit takzvaně čerta na zeď, a řešit věci teprve až se stanou (pokud se vůbec stanou).
Když jsme začali hovořit o tom, že vyrazíme na cestu kolem světa na motorce, zahrnulo nás naše okolí hordou otázek. Co když vás někde okradou? Co když vás přepadnou? Co když vás napadne medvěd nebo jiné divoké zvíře? Co když budou chtít celníci nebo policajti úplatek? Co když narazíte v Latinské Americe na narkotrafikanty?
Co když, co když, co když…? Na všechny tyto všetečné otázky se jako odpověď skvěle hodilo mámino slavné motto:
HLAVNĚ SE Z TOHO NEPŘEDPO*RAT!
Vše podstatné se člověk naučí postupně za pochodu. Důležitý je se toho nebát, nenechat se předem odradit, a jít do toho sice s lehkým rozmyslem, nicméně spíše po hlavě.
Jako po másle? To by byla nuda
Upřímně? Nejsme naivní a bylo nám jasné, že všechny obavy se mohou naplnit. Samozřejmě, že spousta z výše zmiňovaných věcí se skutečně stala.
Tak například v Rusku jsme se dostali do spárů bláznivého mladíka, jehož dům připomínal černobílé trháky Alfreda Hitchcocka. V Mongolsku jsme píchli gumu doslova uprostřed ničeho a hned na to jsme odrovnali tlumiče. V Kanadě a na Aljašce jsme se nesčetněkrát potkali tváří v tvář s medvědy a jinou divou zvěří. V Mexiku nám vybílili účet a ukradli nám batoh. Ve Střední Americe jsem bojovala s psychikou. V Kolumbii Fandovi mířili brokovnicí přímo mezi oči. V celé Bolívii nám pumpaři odmítali natankovat benzín. V Argentině nám pod stanem slídil škorpion. V Chile jsme zažili zemětřesení. V Patagonii byla zima až praští a v Buenos Aires jsme zůstali tři dny bez proudu. Motorka s námi chvílemi odmítala spolupracovat. Občas přišla únava, čas od času jsme museli řešit nepříjemnou byrokracii nebo čelit pokusům o získání úplatku. Často jsme byli vystaveni nepřízni počasí či jazykovým bariérám.
O mnohých z těchto příhod jsme se již v minulosti rozepsali tady na blogu. Viz např. Rusko: Jak jsme si neužili Moskvu aneb návštěva hororového domu, Kazachstán: Jak jsme se vyhnuli úplatku a předstírali, že jsme, co nejsme, Mongolsko: Jak jsme píchli v polopoušti a málem tam nechali duši, Mongolsko: Jak nám odešly tlumiče do věčných lovišť, Kanada: Medvědi, píchlá guma a zdechlá pumpa, Aljaška: Cesta za polární kruh, tam, kde medvědi dávají dobrou noc, Mexiko: Proč tam (ne)jet, Střední Amerika: Proč jsme ji málem nedali, Kolumbie: Ve jménu větru, deště i bláta hnědého, Co vše se cestou na Bramboře rozbilo a jak jsme to za pochodu řešili.
Co tě nezabije, to tě posílí
Ale víte co? Ze všeho jsme vždy vyšli živí a zdraví, troufám si říct dokonce až posílení a zocelení. Kdybychom se všeho toho zalekli už na začátku, žili bychom dál ve své pohodlné a relativně bezpečné bublince… A dost možná umřeli nudou. 🙂 Zkrátka a dobře je fajn být si vědom případných rizik, zvážit je a rozhodně je nepodceňovat, nicméně nenechat se jimi natolik ovlivnit, aby člověk nakonec svůj sen vzdal ještě předtím, než se o jeho naplnění vůbec pokusil.
Konec konců člověk si vždycky stejně nejvíc váží výsledků, kterých docílil nesnadno. Když potíte krev a roníte slzy, sladká odměna na konci je pak o to sladší. Když jde něco podezřele hladce, pak si často na konci dosažených cílů ani tak moc nevážíme.
A tak když na nás někdy na cestách přišla trudomyslnost, bylo fajn si osvěžit starý dobrý český citát od neznámého autora, který praví, že:
KDYŽ NEJDE O ŽIVOT, JDE O HO*NO.
Člověk není nikdy sám
Ať už jsme se na cestách dostali do sebevětšího srabu, vždy se našel někdo, kdo nám nabídl pomocnou ruku. Jedno z hlavních poselství, na které jsme cestou přišli, a které nám cestování přineslo, je tedy následující:
KDE JSOU LIDI, TAM JE POMOC.
Přesvědčili jsme se na vlastní kůži, že lidé jsou v zásadě od přírody dobří a mají tendenci ostatním pomáhat. Takže ať už se jednalo o rozbitou motorku, píchnutou gumu, vybílený účet či ukradený batoh – vždy nám někdo pomohl.
Mnohdy nám dokonce pomohli lidé, kteří se sami v dlouhodobém měřítku měli o dost hůře, než se máme my s Františkem. Tak třeba na Sibiři, kde lidé žijí dosti skromně, jsme několikrát nemohli najít žádné ubytování. A tak jsme tedy troufale zaklepali na cizí dveře. Světe div se, ti lidé nás byli ochotni přes noc u sebe ubytovat. Když jsme jim pak druhý den ráno dávali peníze, odmítli. A to i přesto, že jejich chaloupka byla ve stádiu rozkladu a jejich spíž zela prázdnotou.
Sečteno a podtrženo
Cesta nás toho naučila ještě mnohem víc. Spoustu nám toho dala a jen velice málo si na oplátku vzala. A přitom na začátku byl jen jeden sen a velká kupa neznáma. Pokud tedy také o něčem sníte, jděte si za tím. Věřte, že nikdy nebudete bezvadně připraveni a nikdy nenastane ten nejvhodnější okamžik. Tak na něj prosím nečekejte. A nebojte se. Hlavně se tedy prosím nenechte svými strachy zahnat do kouta. Uvědomte si, že život před nás vždycky klade jen takové překážky, které jsme v tu danou chvíli schopni vyřešit. Jak se říká – co mě nezabije, to mě posílí. A také prosím nezapomínejte, že na to nikdy nejste sami. 🙂
Howgh. A příště se spolu vydáme do Bolívie.
PS: Omlouvám se za poněkud přisprostlá výraziva v článku. Snad jsem vás tím úplně neodrovnala. To víte, příliš hluboké myšlenky je někdy potřeba poněkud odlehčit nějakým tím ho*nem. 🙂