V minulém článku tady na blogu jsme si spolu projeli snad nejznámější silnici světa – Cestu smrti. O tom, jak se nám tam líbilo či nelíbilo, si můžete počíst v článku s názvem Bolívie: Cesta smrti jako psychoterapie a zkouška vztahu. Byla by ovšem škoda to tady utnout a nepověnovat se Bolívii trošku více. A tak dnešní článek věnujeme dalším místům na trase a zážitkům, které si z této země odnášíme.
Copacabana, ta bolivijská
Maličký hraniční přechod mezi Peru a Bolívií překonáváme celkem hladce. Už jsme si zvykli, že na hranicích v Latinské Americe se člověk může dočkat všeho možného, a tak nás mile překvapuje, že tady to jde v rámci možností jako po másle. Přes server Booking.com nacházíme laciné ubytování jen asi 15 km od hranic, na předměstí Copacabany. Ne, nehovoříme o světoznámé brazilské pláži. I tady v Bolívii mají svou Copacabanu – asi šestitisícové městečko rozkládající se na březích legendárního jezera Titicaca (3 812 m n. m.).
Copacabana je turisticky velmi oblíbená. Je to totiž výchozí bod pro výlety na ostrovy Isla del Sol a Isla de la Luna. Ubytovacích zařízení, cestovních agentur a restaurací je tu na každém rohu bezpočet. Tak trochu obdoba peruánského města Puno, jenž je od Copacabany přímou čarou vzdáleno jen asi 100 km. Pouze s tím rozdílem, že Puno je nesrovnatelně větší.
Vzhledem k faktu, že už jsme na peruánské straně plavbu po jezeře a jeho ostrovech absolvovali, vzdáváme se dobrovolně možnosti vydat se na výše zmíněné ostrovy. Namísto toho si jen užíváme krásných výhledů na jezero, dobré a relativně laciné krmě, a příjemných procházek městem. Ty se vzhledem k nadmořské výšce i přes svítící sluníčko neobejdou bez bundy a čepice. Asi nejznámějším místem v samotné Copacabaně je Basílica de la Virgen de la Candelaria. Stojí tu již od r. 1550 a byla postavena v maurském stylu.
A takovýto překrásný výhled na tajemné jezero Titicaca se nám denně naskýtá z našeho hotelového pokoje:
Suchou nohou přes jezero Titicaca
Jakmile se naposledy nabažíme pohledu na stříbřitou hladinu jezera Titicaca, vydáváme se dále do vnitrozemí. Ještě předtím je však potřeba dostat nás a Bramboru přes úžinu Estrecho de Tiquina. Ta spojuje severní a zároveň větší část jezera Titicaca zvanou Chucuito a jižní a svou rozlohou o hodně menší část jezera Titicaca, zvanou Huiñaymarca. Takhle pro vaši představu vypadá situace na mapě:
Cestou k přívozu se nestačíme kochat. Krása střídá nádheru, a nám se naskýtají takovéto dech beroucí výhledy na jezero a jeho okolí:
Dostat se přes tento úzký průliv – nejrůznější zdroje udávají nejrůznější čísla, od 780 do 850 m – je celkem zážitek. Bramboru převezete na nákladním říčním člunu v přepočtu asi tak za 50 kaček. Malý motůrek však dovoluje plout jen velmi omezeným tempem. Během plavby tak člověk stihne nakrmit racky, pokecat s převozníkem, dolít olej v motorce, dofouknout gumy, a vykouřit pár cigaret. A přitom vzdálenost od jednoho břehu ke druhému je tak malá, že by se dost možná vyplatilo tady postavit most.
Nutno dodat, že místním převozníkům rozhodně nechybí dvě věci – lístky koky v puse a pořádná dávka kuráže. Na svých člunech připomínající vory jsou schopni převézt prakticky vše, co vás napadne. Třeba i autobus nebo náklaďák. A že do voru mírně zatéká? „No hay problema, amigo!“ (žádnej problém, kámo) procedí s nadhledem skrz koku v zubech. Jó, Bolívie nás asi bude bavit!
Čert aby se v tom vyznal
Z Tiquiny jsou to necelé tři hodiny do La Paz, hlavního administrativního města Bolívie. V Bolívii je to stejně s těmi městy takové zapeklité. Největším a zároveň nejlidnatějším sídlem země je naftařská metropole Santa Cruz de la Sierra. Jedná se o jedno z nejrychleji rostoucích měst světa. Jako takové ročně vyprodukuje asi 35 % celkového HDP země a zároveň sem plyne více než 40 % přímých zahraničních investic. Tím se ze Santa Cruz stalo nejdůležitější obchodní sídlo v zemi, kam směřuje většina lidí stěhujících se za prací. V metropolitní oblasti Santa Cruz dnes bydlí téměř 2 000 000 obyvatel. Kam se na to se svými asi 300 000 obyvateli hrabe hlavní město Sucre.
Zmiňované La Paz je pak třetím nejlidnatějším městem celé země (hned po Santa Cruz a El Alto). Podle sčítání lidu z r. 2015 zde žije bezmála 800 000 obyvatel. Svou důležitost si ovšem město získalo tím, že zde sídlí vláda. Pokud vám v tuto chvíli přijde přinejmenším podivuhodné, proč vláda nesídlí v největším městě země, tj. v Santa Cruz, anebo v hlavním městě, tj. v Sucre, pak nezoufejte. Tady jsme v Bolívii, člověk zde zkrátka nevychází z údivu. Holt jiný kraj, jiný mrav. 🙂
Bolivijský Frýdek-Místek
Do toho všeho nesmíme opomenout El Alto. Toto velkoměsto se počtem obyvatel La Paz velmi podobá, a zároveň se na toto nejvýše položené administrativní město na světě doslova lepí. Tak trochu jako náš Frýdek-Místek, akorát na bolivijský způsob.
El Alto (4 160 m n. m.), které v doslovném překladu znamená „Výšiny„, je západním sousedem La Pazu (3 640 m n. m.) a rozkládá se na vyprahlé horské pláni vysoko nad ním. Při pohledu z ptačí perspektivy se tak zdá, že La Paz a El Alto jsou vlastně jednou pulzující metropolí. A právě do tohoto tepajícího shluku velkoměst máme dnes namířeno.
Světová nej, nej, nej
Abychom se dostali do La Paz, kde už na nás čeká náš dnešní hostitel, musíme nejprve projet El Alto. První osídlení se zde objevilo až po r. 1900 v souvislosti s výstavbou železniční trati. Na Antiplanu vysoko nad městem tak vzniklo jakési chudinské předměstí. To se postupně rozrůstalo, až se nakonec časem úplně osamostatnilo a získalo statut města. Neutuchající příliv obyvatel způsobil, že El Alto počtem obyvatel přerostlo samotný La Paz a stalo se tak druhým největším městem v Bolívii – hned po Santa Cruz de la Sierra na východě země. Zároveň se El Alto pyšní tím, že je nejvýše položeným velkoměstem na světě a zároveň největším městem, v němž většinu populace tvoří původní indiánští obyvatelé.
Přes El Alto do La Paz
I přes fakt, že jedeme více méně stále po hlavní, musíme konstatovat, že provoz je tu vážně šílený. Město praská ve švech, a ruch na silnicích tomuto stavu naprosto odpovídá. Člověk neví, čemu se vyhýbat dřív – vzájemně se tu předjíždí taxíky, autobusy, motorky, osobní automobily… Do toho občas do vozovky nečekaně vkročí nějaký ten příslušník kmene Aymara nebo Kečua. Při projížďce městem je také znát, že El Alto trápí nízká životní úroveň. Tu patrně zapříčiňuje především jeho chaotický růst… Jakmile mineme mezinárodní letiště, odbočíme doleva, a pak už nás čeká jen dlouhé klesání dolů do La Paz. Takhle nějak vypadá město při pohledu z El Alta:
Pro mnoho místních složité dennodenní přesouvání mezi oběma městy zjednodušuje kabinová lanovka, která obě centra spojuje. Věřte, že kdyby to jen trochu šlo, narvali bychom tam Bramboru a svezli se pohodlně dolů, abychom se vyhnuli tomu strašnému chaosu na silnicích.
Vzdálenost pouhopouhých 15 km, které nás dělí od příbytku našeho hostitele, zdoláváme kvůli silnému provozu více jak hodinu. Copak o to, dolů to nějak přežijem‘. Jen se nám nechce ani pomyslet na to, jaké to bude se s přetíženou Bramborou škrábat v tomhle provozu zase zpátky do těch čtyř tisíců. Mno, nepřeskakujme. V prvé řadě teď musíme v téhle změti baráků a úzkých uliček najít adresu, na které má bydlet náš dnešní hostitel. Jako záchytný bod nám má sloužit Iglesia de Cristo Rey, moderní kostel vzdálený asi 3 km od starého centra města. Právě tady se máme setkat s CouchSurferem, který se nás zde rozhodl hostit. Jmenuje se Paris.
Paříž v La Paz
Chlapík, který si nechává říkat po slavné francouzské metropoli? Inu, proč ne. Podle svého profilu mu má být něco k padesátce. Má asi 6 kladných referencí, žádnou negativní, a navíc je prý „post grado“ – tedy absolvent postgraduálního studia. Vyučuje francouzštinu, angličtinu a španělštinu. To zní celkem dobře.
Najít kostel se nám kupodivu daří bez větších problémů. Teď už zbývá jen vyčkat příchodu Parise. Parkujeme, usedáme do stínu a čekáme. Čekáme hodinu, dvě… Po téměř třech hodinách zdlouhavého čekání, kdy už začínáme uvažovat, že se asi budeme muset shánět po nějakém hostelu, se zpoza rohu vynoří chlápek v přiléhavém tričku a v kalhotách do zvonu a zvesela na nás mává. Přichází Paris a s ním 70. léta. Věřte, že tenhle týpek by svým vzezřením upoutal pozornost dost možná i ve zmiňované Paříži, natož pak v Bolívii, která je oproti Evropě přece jenom stále ještě poněkud konzervativnější.
Zadarmo ani bolivijský kuře nehrabe
Poté, co se s Parisem přivítáme, řešíme, kam zaparkovat Bramboru. Paris bydlí v posledním patře bytového domu a žádnou garáž nevlastní. K domu nepřiléhá ani žádná zahrada či vnitroblok. Nechat takhle velkou motorku na ulicích La Pazu přes noc? Dost možná by se nic nestalo, nicméně člověk si koleduje o to, že druhý den ráno motorku nenajde. Ani Paris nám nedoporučuje nechávat Bramboru na ulici. A tak zvoníme po všech možných sousedech a zkoušíme, zda by nám někdo na jednu noc nepůjčil garáž. Po dlouhém přemlouvání se nám daří sehnat garáž přímo naproti Parisovu domu. Otevírá nám dlouhovlasý mladík a k našemu údivu válí skvěle anglicky. Prý nám velmi fandí, sám taky cestuje a motorky má rád. Naši Bramboru prý přes noc rád „ubytuje“, nicméně zadarmo to prý nebude. A tak platíme sousedovi 50 boliviánů, předáme si vzájemně telefonní čísla a jdeme si konečně na chvíli oddechnout do Parisova příbytku.
U Parise (jako) doma
Když vyšlapeme nekonečně mnoho schodů vedoucích do Parisova bytu, celí ufunění zjišťujeme, že náš hostitel nebydlí sám. Mezi dveřmi nás vítá jeho spolubydlící (a jak se později dovtípíme zároveň jeho partner). Je o dost mladší než my, takže Paris by mu klidně mohl dělat tátu. Na naší cestě už nás několikrát hostili homosexuální páry, nicméně pár s tak velkým věkovým rozdílem jsme na vlastní oči ještě nikdy nepotkali. Další poměrně zarážející věcí jsou všudypřítomné dámské šaty a boty. Třpytivé róby s flitry, střevíce na vysokých podpatcích, nejroztodivnější módní doplňky, korále, náušnice, a dokonce i toaletní stolek s kopou dekorativní kosmetiky. Polovinu obýváku zabírá jen garderóba.
Proti Parisovo gustu žádný dišputát
Chvíli po nás kdosi zvoní u dveří. Paris otevírá a do bytu vchází zhruba padesátiletá žena. To bude nejspíš další spolubydlící, a všechny ty róby patří jí, říkám si v duchu. Nakonec však z rozhovoru vyrozumím, že tato ženština zde nebydlí, a že je tady pouze na návštěvě. „Bydlí tady s tebou ještě nějaká žena?“ ptám se udiveně Parise.
Ten, jako by tušil, jak mířím, odpovídá, jako by se nechumelilo: „Nikoliv, má milá. To co vidíš, to jsou všechno moje šaty.“ Když zpozoruje můj překvapený výraz, dá se do vysvětlování. Jeho koníčkem jsou travesti show a nejrůznější průvody masek. K tomuto účelu potřebuje mít velké množství šatů, protože prý nemá rád, když se dvakrát po sobě objeví v tom samém. A tak mu postupně jeho milovaný šatník ubírá životní prostor. Tam, kde ještě před lety býval obývák, je teď spíše šatna a skladiště pro nevyužívané módní výstřelky. Inu, proti gustu žádný dišputát. Cesta nás naučila nemít k lidem žádné předsudky a brát je takové, jací jsou. Takže nakonec ani setkání s Parisem, jeho mladičkým přítelem a jeho šatnou plnou dámského oblečení, nás už vlastně nijak nepřekvapuje. Natož aby nás to snad nějak popuzovalo.
Sečtělý Paris vs. „nudné“ La Paz
V průběhu večera navíc zjišťujeme, že Paris je vážně fajn chlapík, a že informace o jeho vzdělání a znalostech, které zanesl do svého profilu na CouchSurfingu, vskutku nelžou. Paris nám nad sklenkou dobrého vína poutavě vypráví o historii Bolívie, o místní kultuře, architektuře, ale i flóře a fauně. Hovoří s námi plynulou angličtinou a k hovoru užívá distinguovaný jazyk. Dává nám taky spoustu typů, kam v jeho rodné zemi vyrazit. Hřebem celého dne je však pohled ze střechy domu na město a hory.
Na druhý den ráno se vydáváme prozkoumat centrum La Paz. Poté, co si projdeme staré město, zjišťujeme, že setkání s Parisem, který je, řekněme přinejmenším vskutku originální, už v tomhle městě nejspíše vůbec nic nepředčí. Z centra města nejsme popravdě úplně uneseni. A tak jen pofackujeme, co je třeba (vyřizujeme nákup místní SIM-karty, kupujeme zásoby jídla na dalších pár dní atp.), a pak už jen plánujeme, kam se vydáme v dalších dnech.
Náš cíl je jasný – čeká nás snad nejznámější silnice na světě, Cesta smrti.
Ať mír dál zůstává s Parisem
Během toho, co si druhý den brázdíme cestu neutěšenými uličkami bláznivého La Paz směrem k Cestě smrti, přemýšlím nad tím, co jsme to vlastně právě zažili a s kým jsme to vlastně měli tu čest. Dost možná bychom setkání s Parisem ještě před cestou společně s Fandou pojmenovali při nejmenší jako dosti bizarní a patrně bychom měli tendenci se na takového člověka dívat skrz prsty. Vzdělaný gay a transvestita v jedné osobě, který má oblibu v mladších mužích a jehož byt okupují výstřední dámské šaty. Nicméně cesta nás naučila, že každý člověk je originál, a že právě v té pestrosti vězí všechna ta krása. Kdybychom byli všichni jako přes kopírák, byla by to poněkud nuda, nu ni? Navíc tím, že Paris randí s muži a obléká se do dámských šatů, nikomu neubližuje ani jinak neškodí.
A tak právě tady, ve městě, jehož název by se do češtiny dal přeložit jako „Mír„, si uvědomuji, že právě tolerance k jinakosti je zásadní, pakliže chceme na této planetě žít v pohodě a smíru. Takže nezbývá než zvolat: Ať žije Paris, ať žije Bolívie! Viva La Paz! Viva světový mír! 😀 … a nebojme se občas vykročit z řady… 🙂