Občas se to vše tak nějak semele, až se člověk ani nestačí divit, kde se to vlastně ocitl a co se mu to děje. Přesně s těmito pocity jsme přijížděli na Danovu farmu uprostřed kanadských lesů. Nejbližší soused asi 4 km daleko a pak dlouho nic než stromy. Na Dana jsme narazili, jak už to tak na té naší cestě často bývá, úplnou náhodou, přes známé našich známých, které jsme ještě den předtím vlastně ani neznali. Dan nás přivítal otevřenou náručí a steakem z jeho vlastní kravky. Léto tady bylo v plném proudu a nám se u něj na farmě zalíbilo natolik, že se nakonec z jedné plánované noci vyklubalo nocí asi pět.

 

Pomáhali jsme mu na farmě se senem, vařením a úklidem, za což jsme vyfasovali ubytování a stravu zdarma a jako bonus ještě novou zadní pneumatiku k tomu. Naše původní Mitaska, na které jsme projeli celou Asii a pěkný kus Ameriky, a která dostala asi nejvíce zabrat v Mongolsku, kde se nám ji podařilo píchnout a projet polovinu země offroadem s vyteklými tlumiči, už byla poměrně sjetá a žadonila o zaslouženou výměnu. A tak jsme novou gumu brali všemi deseti. Naložili jsme ji na motorku a prohlásili ji za náhradní s tím, že na té naší dáme ještě alespoň 1000 km. To jsme se ale pekelně zmýlili.

Po necelých 120 ujetých kilácích se najednou motorka začala třást a kolíbat ze strany na stranu. Fanda zastavil u krajnice a ještě než z Brambory vůbec slezl, už dobře věděl, která bije. Píchli jsme. A jako na potvoru v tom samém místě, kde se nám před pár měsíci podařilo prorazit gumu uprostřed mongolské polopouště. „Tohle už asi opravit nepůjde“ kroutí hlavou Fanda, vytahuje však i přesto krabičku s lepením. Historie jakoby se opakovala. Jsme opět uprostřed ničeho, tak jako tenkrát v Mongolsku, akorát s tím rozdílem, že namísto úmorného horka nám tu největší vrásky dělají všudypřítomní medvědi. Podle varovné cedule, kterou jsme před pár kilometry minuli, se totiž nacházíme v tzv. bear country… Co bychom teď dali za naše „amici italiani“, kteří nám tenkrát v Mongolsku tolik pomohli. Bohužel teď nikoho za zadkem nemáme (nepočítaje ony medvědy), takže nezbývá, než si nějak poradit sami.
A tak se Fanda chápe nářadí a zkouší látat. Po pár pokusech však znovu opakuje původní myšlenku. „Ta díra je moc velká, tohle už neopravím.“ Každopádně se nám ji podařilo zaplácnout alespoň natolik, že nyní sice guma uchází, ovšem při troše dobré vůle se na ní velmi pomalým tempem dá jakž takž jet. Co pár kilometrů ale stavíme a dofukujeme. Když už foukáme asi po čtvrté, všimne si nás projíždějící motorkář na svém naleštěném Harleyi.
„Do you need any help?“ ptá se nás zpod své helmy ve tvaru kokosu, a dodává, že jakožto místní dobře ví, že jediné místo, kde nám to budou schopni přezout, je ve asi 150 km vzdáleném městě Prince George. Ok, tam asi fakt nedojedeme. Harleyář okamžitě bere do ruky telefon a pokouší se dovolat bratrovi, který prý vlastní velké auto s přívěsem s tím, že by se tu pro nás otočil a do Prince George nás hodil. Jako na potvoru to však nikdo nebere. Harleyář však okamžitě vyrukuje s náhradním plánem: „Já jedu napřed a obhlídnu, kde je tu nejbližší kemp. Pokud to bude jen kousek, dojedete tam po vlastní ose a já se pro vás ráno tím autem zastavím.“ Wow, takovou nabídku pomoci od úplně cizího člověka jsme fakt nečekali. Navíc jeho plán zněl pořád lépe nežli pokoušet se měnit gumu někde tady u krajnice. Věděli jsme, že guma už má dost, ale pár kilometrů bychom na ní patrně přeci jen ještě dali.
Uvelebili jsme se tedy na trávě v pangejtu a čekali, s čím se náš zachránce vrátí. Zpátky byl coby dup. Asi 20 km odtud je prý nějaký kemp, už o nás vědí a čekají tam na nás. Zítra ráno kolem deváté tam prý společně s bráchou přijedou a pomůžou nám dopravit se do města. S těmito slovy na rtech zmizel, aniž bychom se vůbec stihli zeptat na jeho jméno nebo na něj měli jakýkoliv kontakt. Nasedli jsme tedy na Bramboru a šnečím tempem za neustálého dofukování jsme se vydali na 20 km trvající pouť.

U brány kempu už nás vesele vítá pan majitel. Potetovaný, asi tak pětapadesátiletý chlapík s bílou bradkou, holou hlavou a velkými stříbrnými prsteny s lebkami a zkříženými hnátami, oblečený do kožené vesty a džínsů. Na první pohled motorkář… Představuje se jako Rick. O našem problému s gumou už ví a velí: „Postavte stan, já vám potom přijdu pomoct s tou gumou. Bude to raz dva, gumu už jsem měnil asi tisíckrát.“ „Haha, asi ještě neměl tu čest měnit tuhý Mitasky,“ mrká na mě Fanda. „S tím měli tenkrát v Mongolsku co dělat tři statní chlapi,“ připomíná mi. Jenomže to jsme Ricka evidentně podcenili. On měl totiž něco, co nám tenkrát uprostřed pouště chybělo. Jarovou vodu. A taky mnohem víc a lepšího nářadí, než jsme měli tenkrát k dispozici my. Takže ačkoli přiznal, že takhle ztuha to fakt nečekal, zdařilo se. Guma byla vyměněna, ani to moc nebolelo.
Druhý den ráno kolem deváté hodiny skutečně dorazil onen neznámý zachránce ze včerejška, tentokrát však ne na moto ale ve slibovaném „trucku“. A v rukou drží kafe, hned tři kelímky. Nechápeme, za co si to vše zasloužíme. S chutí se dáváme do pití ještě teplé kávy a povídáme si o motorkách, cestování a tak, když v tom se z houští asi 15 m od nás vynoří z lesa velký chlupatý hnědý medvěd, Chvíli jen tak stojí na místě, jakoby se rozmýšlel, zda jít dál nebo se vrátit do lesa. Vtom Rick hlasitě zatleská rukama a zařve z plných plic: „Go away, bear, GO GO GO!“ Medvěd ho okamžitě uposlechne na slovo. Otočí se na patě a hbitě zmizí v lese.
Rickovi to ale nestačí. Utíká pro svou pušku a vydává se zkontrolovat, zda grizzly skutečně opustil prostor kempu. Po chvilce napjatého čekání slyšíme dva výstřely. Po dalších několika dlouhých vteřinách se Rick vynořuje z lesa: „Ten parchant čekal jen kousíček za rohem. Tak jsem ho vystrašil výstřelem do vzduchu. Teprve to ho přinutilo doopravdy odejít.“ Nevěříme vlastním uším ani očím. Všichni nás doposud ubezpečovali, jak jsou medvědi velice plaší a že se k lidem jen neradi přibližují. Tenhle medvěd si z množství snídajících lidí evidentně nic nedělal… „Tak to oni zase asi až tak plaší nebudou,“ pomysleli jsme si, sbalili stan, rozloučili se s oběma chlapíky a už na nové gumě vyrazili směrem na sever.
Minuli jsme město Prince George a směřovali na severozápad. Po pár hodinách jízdy během pauzy na svačinu jsme se rozhodli zkontrolovat naši chytrou aplikaci, která nám ukazuje kempy zdarma, a s úžasem jsme zjistili, že jeden takový kemp se má podle všeho nacházet jen pár km lesem po nezpevněné cestě. „Zůstáváme!“ shodli jsme se jednohlasně a vyrazili do lesa.

Stejně jako všechny ostatní Recreation Sites v Britské Kolumbii, i z tohohle kempu na první pohled čišel boží klid. V klidné jezerní hladině se odráží zlatavé sluneční paprsky, jemný vánek zlehka pohybuje rákosím ze strany na stranu, nad korunami vzrostlých stromů poletují ptáci. Všude kolem jen ono jezero a les… A pak jsme si ty růžové brýle sundali. U břehu jezera skupina několika mladých rodin s dětmi, rádio na plné pecky, dětský jekot, řev několika crossek, čtyřkolek a vodního skútru. Někdo se sem evidentně přijel vyřádit… Kupodivu nám však veškerý ten hluk zase až tak nevadí. Po naší dnešní zkušenosti s medvědem jsme nakonec za trochu toho „bordelu“ vlastně více než rádi.

Stavíme stan, rozděláváme oheň, seznamujeme se s našimi sousedy z vedlejšího karavanu, večeříme, povalujeme se, a teprve až když utichne veškerý šramot a slunce na obloze vystřídá stříbrný měsíc, uleháme ke spánku, ze kterého nás po nějaké době vyruší hlasitá hudba a psí štěkot.
„Ty vole, tohle už není normální…“ mrmlám navztekaně. „Pssst,“ přerušuje mě netrpělivě Fanda. „Poslouchej!“ Ve vším tom rámusu najednou uslyšíme praskot větví doslova jen pár desítek metrů od našeho stanu. Kdosi z dálky křičí: „Bear, bear!!!“ načež se několikrát za sebou ozve klakson auta. A hned na to hrůzu nahánějící řev ozývající se z hrdla zvířete podle všeho obřích rozměrů. Připadá nám to zatraceně blízko. „Fando, to je medvěd! Zmáčkni alarm.“ Šeptám třesoucím se hlasem.
Za pár vteřin už se z našeho stanu ozývá nepříjemný hlasitý zvuk alarmu, toho, který obyčejně umisťujeme na přední kolo, a který jsme si tentokrát velmi prozíravě vzali s sebou do stanu. Slyšíme další hlasité zapraskání větví někde v lese za naším stanem. Medvěd patrně odkráčel. Po chvíli už ani psi neštěkají, utichá rádio z nedaleko zaparkovaného auta, a vše se opět ponořuje do klidného ticha. V dáli už pak jen zahouká sova. Opět zavládne boží klid…

V celém kempu jsme jediní blázni, kteří si rozložili stan. Všichni ostatní spí buďto v autě, anebo v karavanu. Pod tenkou plachtou našeho chatrného přístřešku se necítíme ani trošku v bezpečí. Do rána spíme už jen tak napůl, každou chvíli nastražujeme uši, zda náhodou v lese neuslyšíme nějaký pohyb, a jakmile zaštěká sousedovic pes, pro jistotu okamžitě spouštíme alarm.

Ráno, celí nevyspalí  a s kruhy pod očima, jdeme pozdravit naše sousedy. Asi 15 metrů od stanu nacházíme čerstvé medvědí hovno, čehož si však všimneme teprve až po té, co do něj Fanda triumfálně šlápne. V sandálech. Bělovlasá paní z vedlejšího karavanu nám na to konto s úsměvem na rtech oznamuje, že se s největší pravděpodobností jednalo o medvěda grizzly, jelikož ho včera zahlédla při procházce lesem. „To nemáte strach procházet se po lese plném medvědů?“ valíme na ni udiveně rozespalé oči. „Vyrostla jsem v Yukonu, medvědy dobře znám, vím, jak se zachovat, když na ně někde narazím. Všude s sebou navíc nosím sprej na medvědy…“ ujišťuje nás s naprostým klidem v hlase. Zaříkáme se, že okamžitě při první příležitosti si „bear spray“ taky pořídíme a pomalu balíme svoje saky paky.

Nasedáme na Bramboru, zamáváme našim sousedům a vyrážíme vstříc dalekému severu. Ujedeme sotva 500 metrů, když motorka začne stávkovat. Zakucká se a chcípne. Při pokusu znovu nastartovat startér točí, ale motor ne a ne chytnout. „Čerpadlo je v prdeli,“ prohlašuje Fanda drbaje se na hlavě. I přes tento soud se však nejprve pouští do výměny svíček a kontroly všeho možného. Je to pořád jednodušší než sundávat polo-plnou nádrž. Po několika marných pokusech se však nakonec utvrzuje v názoru, že problém bude patrně někde v čerpadle: „Je to určitě čerpadlo,“ opakuje svůj verdikt. „Tak to jsme teda fakt v prdeli…“ neopomene pro jistotu dodat.

Tlačíme Bramboru zpátky do kempu. Fanda sundává nádrž s 20 litry benzinu a opatrně vymontovává palivové čerpadlo. „Ufff“ slyším najednou hlasité oddechnutí. „Je to jenom prasklá hadička,“ volá na mě Fanda zvesela a mě padá kámen ze srdce. Celá operace vyměnění hadičky zabere všehovšudy asi půlhodinu. Od našich sousedů mezitím vyfasujeme sušenky a kafe, a pak už se konečně jede dál. Vzhůru do civilizace!

Asi po 30 km jízdy se před námi zjeví město a s ním i benzínka. Tankujeme pěkně do plna. Ve chvíli, kdy se chceme rozjet, však přichází další kiks. Brambora stávkuje podruhé, Fanda okamžitě sprostě lamentuje. Je mu jasné, že máme opět co do činění s čerpadlem. Nádrž je plná až po okraj, tentokrát to tak jednoduché nebude. Od personálu čerpací stanice vyžebráme velké kýble na podlahu, které důkladně vymyjeme, vysušíme a přelijeme do nich polovinu obsahu nádrže. Následuje opět to samé kolečko jako ráno v kempu s tím, že tentokrát odešlo rovnou celé čerpadlo. Naštěstí si s sebou Fanda prozíravě z Čech veze pumpu náhradní, respektive pumpu původní, kterou těsně před samotnou cestou vyměnil za novou. Jako provizórium by to prozatím mělo stačit.

Během montování se u nás na kus řeči zastavuje pár kolemjdoucích. Většina zakončuje rozhovor větou: „Moc rád bych vám pomohl, ale bydlím 100 mil odtud,“ nebo něčím podobným. Až v tom se před námi zjeví blonďatý anděl. Krátkovlasá paní v kožené vestě s nápisem Harley Davidson nám podává svoji vizitku se slovy: „Pokud neseženete nic jiného, můžete se ubytovat tady.“ Šeptem ještě dodá: „platit nemusíte…“ a šibalsky na nás mrkne. Na vizitce stojí velký nápis „RV park and campsite“, podle GPS souřadnic zjišťujeme, že je to jen asi 8 km jízdy odtud. To nám přesně přichází vhod. Potřebujeme zakempovat co nejblíže k městu, abychom to ráno neměli daleko do obchodu s náhradními díly. Jakmile je tedy práce hotova, vyrážíme tam.
Přijíždíme a zkoušíme paní najít. Zjišťujeme, že se jedná o samoobsluhu, kdy pouze vyplníte nějaké své iniciály a vhodíte peníze do obálky. Pokoušíme se vymyslet, jak nechat paní děkovný vzkaz, když v tom se k nám ze tmy přiřítí evidentně trochu podnapilý pán a zavalí nás kupou otázek, přičemž nás však ani na jednu z nich nenechá odpovědět. Podle SPZ a samolepek na kufrech vydedukuje, že jsme zdaleka a že máme namířeno taky někam daleko. Nakonec celého svého monologu vytahuje z kapsy kanadskou dvacetidolarovku a strká nám ji do ruky se slovy: „Welcome to Canada, my friends!“ Nechápeme, proč nám ty peníze vůbec dává. Bráníme se, že od něj žádné peníze nechceme, a že navíc můžeme zůstat zadarmo, ovšem pán si stojí za svým. „Ne ne ne, já vám ty peníze chci dát! Plníte si svoje sny, tak to má bejt! Tu máte!“ tiskne nám mermomocí dvacku do ruky. „Welcome to Canada, welcome to Canada!“ opakuje stále dokola a nenechá se odbýt. Brzy nám dochází, že nemá cenu mu odporovat. Nakonec tedy spíme zadarmo a jako bonus jsme ještě dostali zaplaceno. To máme asi na revanš za všechny ty patálie s gumou a pumpu…

Druhý den ráno se vydáváme do obchodu s náhradními díly a pořizujeme externí náhradní pumpu za nějakých 200 kanadských dolarů. Plus nový filtr. O nějaké ty dolary chudší ovšem s klidem v duši vyrážíme dále na sever. Yukon a Aljaška už volají naše jména! Stále ještě kroutíme hlavami nad tím, co vše se za posledních pár dní událo, a jak milí a nápomocní se Kanaďané ukázali být. A sprej na medvědy? Na ten jsme samozřejmě ve všem tom zmatku opětovně zapomněli. Snad se dnes v noci v klidu vyspíme…

Translate »