Na Moskvu jsme se hodně těšili, a tak jsme si na ni vyhradili rovnou celé dva dny. Protože je ale v Moskvě dost draho, rozhodli jsme se využít služeb CouchSurfingu (tj. celosvětová síť cestovatelů, kteří nabízí bezplatné ubytování u sebe doma).
Na stránkách CouchSurfingu jsme tedy s dostatečným předstihem vyhlásili tzv. Public trip, na základě čehož se nám začali ozývat nejrůznější CouchSurfeři z celé Moskvy. Náš požadavek ale zněl jasně. Hledáme někoho, kdo má vlastní garáž nebo oplocenou zahradu, abychom nemuseli mít strach o Bramboru. Tím se výběr potenciálních hostitelů značně zúžil a nakonec z nich ze všech zbyl pouze jeden. Měl celkem 52 referencí, přičemž celých 48 bylo pozitivních. „To je slušný poměr,“ řekli jsme si, a nehleděli na ty 4 negativní, což se později ukázalo jako osudová chyba.
Všechno to začalo hledáním Fedorova domu. Pár km před Moskvou jsme adresu zadali do GPSky a říkali si, že snazší už to snad ani být nemůže… Sotva jsme to dořekli, už jsme stáli v zácpě. Téměř krokem jsme ujeli celých 50 km po okruhu, abychom se dostali na druhou stranu Moskvy. Na moskevském okruhu je v jednom směru oficiálně 7 pruhů. Čas od času ale bílé čáry zmizely, a rázem počet pruhů vystoupal minimálně na deset. V Moskvě si zkrátka každý jezdí, jak chce, mnohým z řidičů blinkry nic neříkají… Tak trochu džungle, ve které platí jenom jedno pravidlo – jeď!

 
Po dlouhých dvou hodinách ve smogu a spleti aut jsme konečně sjeli z dálnice a dostali se na normální silnici, kde už provoz nebyl tak silný. Neradovali jsme se ale dlouho. Už po pár minutách jízdy přišel další šok. Z ničeho nic zmizel asfalt, silnice (pokud se tomu tak dá vůbec říkat) se extrémně zúžila a všude kolem byly vysoké stěny z vlnitého plechu, které ve tmě navozovaly dojem nějakého slumu. S každým metrem se výmoly na cestě zvětšovaly, až jsme nakonec jeli doslova off-roadem. Brambora skákala, ale nás pořád nepřecházela dobrá nálada. „To máme trénink na Kazachstán a Mongolsko,“ uklidňovali jsme se vzájemně do intercomu.

Po pár odskákaných kilometrech jsme se ocitli ve slepé uličce. Cesta byla uzavřena závorou. Zkoumali jsme trasu na GPSce, a řešili, kudy by se to dalo objet, když v tom ze tmy slyšíme: „Vy potěrjali?“ „Da, da, potěrjali,“ odpověděli jsme s nadějí, že by nám pán mohl pomoct. A taky že pomohl. Podíval se na cíl naší cesty, potom na Bramboru a pak mávl: „Jeďte pořád rovně!“ Mezi závorou a plotem byla úzká vyšlapaná pěšina, kterou bylo možno s trochou akrobatického umu projet. A tak závora ne závora, jelo se dál.

Když jsme konečně dorazili na ulici, kde se měl nacházet Fedorův dům, začalo usilovné pátrání po čísle popisném 1A. Ulici jsme projeli křížem krážem, našli jsme číslo 1B i číslo 1, ale po 1A ani památky. Když jsme se dotazovali místních, nevěděli. Nezbývalo než napsat Fedorovy SMS a čekat, až si pro nás přijde. A skutečně, po pár minutách se ze tmy vynořila vysoká štíhlá postava, která na nás z dálky mávala, abychom ho následovali. Jeho dům se nacházel na rohu dvou ulic a neměl číslo popisné, proto jsme si ho předtím nevšimli.

Dům chránila od okolního prostředí ohromná masívní železná brána. Tu ale Fedor pro Bramboru neotevřel. Namísto toho nám otevřel malou branku pro pěší a očekával, že ji s Bramborou projedeme. Chvíli trvalo, než pochopil, že s touhle obří motorkou se touhle malou brankou zkrátka projet nedá. Nějakou dobu poměrně neochotně hledal ve tmě klíče, až se nakonec po pár minutách brána s hlasitým zavrzáním konečně otevřela.

Fedorův dům se v řadě okolních domů na první pohled vymykal. Zvenčí vypadal skoro jako z nějakého amerického hororu. Venku se nacházela obří psí bouda. „Máš psa?“, zeptala jsem se Fedora. „Pes už umřel.“, odpověděl Fedor potemnělým hlasem a za větou se jakoby pousmál. „Aha, to je mi líto.“, řekla jsem soucitně. „A co nějaká další zvířata?“ „Měli jsme kočku. Umřela. Králíci taky umřeli. I slepice umřely.“, odpověděl Fedor, přičemž při slově „umřeli“ se vždy pokusil o úsměv. Jak se později ukázalo, zvířat měl Fedor plný dům. Vycpaných…

Fedora vůbec nezajímalo, jak se nám jelo. Jeho první otázka zněla: „Máte něco k jídlu?“ Podobné otázky slýcháme u CouchSurferů často, obvykle pak následuje pozvání na společný oběd nebo večeři. Nikoli však u Fedora. Ten, když se dozvěděl, že máme jenom chleba, zavelel: „Vy máte jen chleba? My nebudeme jíst jen chleba! Dejte si co nejrychleji všechny věci do domu a musíme jít rychle nakoupit potraviny. Vy zaplatíte večeři!“ Ok, proč ne. Budeme u něj nocovat zadarmo, tak proč nekoupit večeři, to se nám zdálo fér. Fedorovi nesvítilo venku ani jedno světlo, a tak jsme věci z motorky sundávali v naprosté tmě, pouze za pomoci svítilny v mobilu, která nám ještě později přišla vhod. Ale nepřeskakujme.

Nějakou dobu trvalo, než jsme nanosili všechny věci do předsíně. Když jsme konečně byli s tím vším hotovi, Fedor se nás zeptal: „Můžete teď běžet? Zbývá nám 9 minut, než zavřou obchod. Je to odtud asi jen 900 metrů.“ A tak jsme běželi. Lépe řečeno jsme nasadili co nejrychlejší krok, protože v našich kombinézách se běhat prostě nedá. Celý upocení jsme se dotrmáceli k obchodu, ale samozřejmě, jak už asi tušíte, bylo již zavřeno. Takže jsme se otočili na podpatku a vydali se zpátky domů. Fedor má očividně v oblibě rychlou chůzi, protože ani cestou zpátky se tempo nezvolnilo…

Po pár minutách jsme konečně celí upocení dorazili k Fedorovi domů. Těšili jsme se na horkou sprchu a postel. Už v předsíni jsme ale zjistili, že to nebude tak jednoduché: „Omluvte ten nepořádek. Nestihl jsem uklidit. Pomůžete mi uklidit dům!“ zavelel Fedor. Ok, s večeří to nevyšlo, tak mu alespoň zameteme podlahu, to není nic proti ničemu, pomyslela jsem si. „Teď vám ukážu dům!“, řekl Fedor a zhasnul světlo. „Vidíte něco? Já světlo nepotřebuju, ale jestli chcete, rozsvítím baterku na mobilu.“ A tak jsme si prošli celý dům pouze za pomoci světla displeje Fedorova telefonu. Možná to bylo tím přítmím, možná jsme byli jen moc unavení, každopádně Fedorův dům naháněl hrůzu. Třípodlažní úzký dům se strmými úzkými schodišti. Obří vycpaní ptáci, staré pohlednice…

V prvním podlaží nám Fedor ukázal toaletu. Že v Rusku nevyhazují toaletní papír do mísy, ale do kyblíku vedle záchodu nám bylo již známo, a tak nás to nepřekvapilo. Ovšem na Fedorově záchodě nebylo co vyhazovat, Fedor totiž žádný papír neměl. Hned naproti záchodu se nacházelo umyvadlo. Fedor nám ale z nám neznámých příčin toto umyvadlo zakázal používat. Poté jsme se vydali do koupelny: „Tady se můžete osprchovat. Teče pouze studená voda. Šetřím peníze. Za žádných okolností se voda nesmí dostat ven z vany! Nesmíte stříkat mimo vanu!“ Dobře, na studenou vodu jsme připraveni, jedeme přeci na Sibiř a do Mongolska. Ale uprostřed Moskvy? Fedor se nám začínal líbit čím dál tím méně.

„Sprchu si dáte později! Teď si budeme povídat!“ oznámil nám Fedor a uvelebil se ve svém křesílku. V místnosti nebyly žádné další židle, a tak jsme museli stát. A stáli jsme dobrou půl hodinu, zatímco Fedor básnil o sobě. Při jeho monologu se nám ani jednou nepodíval do očí, takže člověk měl pocit, že si vlastně mluví sám pro sebe. A do toho ten jeho hrůzu nahánějící úsměv…

„Já z něj mám strašně divnej pocit.“, zašeptal mi Fanda do ucha. „Já taky.“, přitakala jsem. „Já tu nechci spát.“, zašeptal Fanda. „Já taky ne.“, odvětila jsem. Jenže jak to udělat? Všechny naše věci z motorky už byly vypakované, byli jsme uprostřed Moskvy, venku byla tma tmoucí a náš hostitel ne a ne nás pustit ke slovu. Pak mě napadla spásná myšlenka: „Fedore, máš wifi? Potřebuju urychleně napsat a odeslat článek do novin, zítra to jde na tisk.“, vymyslela jsem si. „Wifi bohužel nemám, poškozuje mozek.“, odpověděl Fedor. Tím mi nahrál do karet. „Je mi to moc líto, Fedore, ale myslela jsem si, že tu bude wifi. Ten článek je pro nás velmi důležitý, nemohu si dovolit poslat ho později. Už tam dávno měl být. V tom případě nám nezbývá nic jiného než se rychle zabalit a odjet do nejbližšího hotelu.“ Fedor se vůbec netvářil překvapeně. Jeho kamenný výraz tváře se ani trochu nezměnil. „Co se dá dělat. Myslel jsem si, že si budeme ještě chvíli povídat. Ale nemohu vás tu držet násilím.“, při těchto slovech už Fanda v ruce držel vaky s našimi osobními věcmi a odnášel je kvapem k motorce. Fedor ho ale zastavil: „Nemohu vás nechat odejít.“, řekl důrazně a pak se odmlčel. Nevěděli jsme, co si myslet a jak se zachovat, když v tom Fedor spustil: „Musíte si odtud odnést malý suvenýr! Trvám na tom!“ Ve tmě pak nahmatal ošuntělou kovovou krabičku plnou starých ruských pohlednic. „Vyberte si každý jednu!“ A tak jsme sáhli po prvních dvou pohlednicích svrchu, pěkně poděkovali a chtěli pokračovat k motorce. Fedor nás ale nenechal. „Tohle je pohlednice z r. 1917. Vy samozřejmě nemůžete vědět, co se stalo v r. 1917 v Rusku!

Já vám o tom ještě povyprávím a pak můžete jít.“ V tu chvíli už jsem zahodila veškeré zábrany. Byla jsem vyčerpaná po celodenní jízdě, zpocená a ulepená a jediné co jsem chtěla, byla teplá sprcha a klid. A tak jsem stručně a rázně odpověděla: „Učili jsme se o tom ve škole. Nemusíš nám to teď vyprávět. My už opravdu musíme jet!“

Věřte mi, takhle rychle jsme se ještě nikdy předtím nezabalili. 🙂 Z Fedorova domu jsme doslova vystřelili jako raketa. Vydali jsme se směrem na Nižnij Novgorod s tím, že zastavíme v nejbližším motelu. Jenže jsme jaksi opomněli, že jsme v Rusku. A tak jsme se do nejbližšího motelu dostali až před druhou ranní. Zmrzlí na kost a k smrti unavení. Ale přežili jsme to, a teď máme alespoň o čem psát. Takže díky Fedore, nikagdá nězabuděm! 🙂

Translate »