Hranice s Kazachstánem jsme překročili celkem bez problémů, zabralo to pouze asi hodinku. Hned za hranicemi nás překvapila kvalita místních silnic. Byla to velmi příjemná změna jet zase chvíli po hladkém asfaltu bez výmolů a s bílými pruhy označující konce a střed silnice. Užívali jsme si pohodlné jízdy a svištěli si to k nejbližší benzínce. Litr benzinu Natural 95 stál v přepočtu asi 11 Kč. A navíc brali karty. Byli jsme nadšení – krásný asfalt, můžeme platit kartou, je tu extrémně lacino… Doslova ráj na zemi.


Natankovali jsme a celí natěšení jeli dál směrem na Astanu. Po pár kilometrech jsme minuli dopravní značku, kterou jsme viděli vůbec poprvé v životě… Modrá značka s bílým obrázkem policisty s plácačkou. A hned vedle značka omezení rychlosti. A pak další. Nakonec jsme ze 110 km v hodině museli zpomalit na dvacet. Pak následovala téčková křižovatka a uprostřed ní policejní stanice, a doprava i doleva stopka. Sotva jsme zastavili, už se k nám řítil policista s úsměvem od ucha k uchu.
„Kam jedete?“, usmíval se. „Do Argentiny,“ odpověděli jsme popravdě. „Přes Kazachstán?“, nechápal, ale stále se usmíval. „Ano, jedeme přes Kazachstán, Mongolsko a Rusko. A pak přes celou Ameriku.“ „Blázni…“, zamumlal si pod vousy a s úsměvem dodal: „Pojištění máte?“ Fanda vyndal potvrzení o cestovním pojištění. „Ne tohle. Motocykl.“ Neměli jsme, samozřejmě. Fanda dělal, jakože nechápe (nebo možná doopravdy nechápal) a podal zastánci zákona řidičák a doklady od motorky. „Tohle mě nezajímá, zajímá mě pojištění vozidla…“ Fanda to zkusil se zelenou kartou, ale samozřejmě neuspěl, protože ta je na území Kazachstánu neplatná. „Budete muset jít se mnou,“ řekl oficír stále se usmívaje.
Uvnitř malé kanceláře se tísnili tři muži v uniformách. Za největším stolem na pohodlné židli seděl ten nejtlustější z nich. Také jeho uniforma se vzhledem lišila od uniforem jeho kolegů, z čehož jsme usoudili, že tento pán bude asi velitel. Sotva jsem stihla pozdravit, obrátil se na mě a zavelel: „Vy počkejte venku!“ „On ale nerozumí rusky,“ odpověděla jsem pohotově a ukázala na Fandu. „V tom případě tu tedy zůstaňte.“
Opakoval se prakticky ten samý rozhovor jako venku na stopce:
„Máte pojištění?“
„Máme zelenou kartu.“
„Ta je tu neplatná. Musíte mít pojištění vozidla platné na území Kazachstánu.“
„To jsme nevěděli,“ vymlouvali jsme se.
„Měli vám to říct na hranicích.“
„Neřekli.“
„To se nedá nic dělat. Sepíšeme protokol, zaplatíte pokutu a vrátíte se na hranice vyřídit si pojištění.“
„Dobře, kolik to dělá?“, neprotestovali jsme a uznali svoji chybu. Neznalost přece neomlouvá.
„130 Euro,“ odpověděl velitel s potutelným úsměvem na rtech. 130 Euro? Ačkoli ve škole mi matematika nikdy moc nešla, tohle byly lehké počty. 130 Euro je v Kazachstánu asi polovina průměrné měsíční mzdy. Tak vysoká ta pokuta snad ani být nemůže… Tohle smrdí úplatkem, proběhlo nám oběma hlavou.
Jakési lejstro, nejspíše onen protokol, který měl být vyplněn, ležel před velitelem na stole. V ruce propiska. Vše bylo připraveno, ale velitel se jaksi pořád neměl k tomu, aby s námi lejstro vyplnil. Vteřiny ubíhali a v místnosti bylo slyšet jen tikot ošuntělých hodin visících na zdi nad velitelovo hlavou. „Co je tedy třeba teď udělat?“, přerušila jsem ticho. „Sepíšeme protokol, zaplatíte pokutu a vrátíte se na hranice vyřídit si pojištění.“, zopakoval trpělivě velitel. „Dobře, a co je třeba udělat teď?“, zopakovala jsem otázku, s důrazem na slovíčko teď. „Sepíšeme protokol, zaplatíte pokutu a vrátíte se na hranice vyřídit si pojištění,“ opakoval velitel stále dokola, v ruce třímaje propisovačku. Ovšem ne a ne sepsat onen protokol. Po několika dalších vteřinách ticha se nás velitel zeptal: „Odkud a kam to vlastně jedete?“ „Z Prahy do Argentiny,“ odpověděla jsem. „Přes Kazachstán? Na jedné motorce?“, kroutil velitel nechápavě hlavou. „Ano, cestujeme.“, odpověděla jsem. V tom jsem si vzpomněla na radu našeho zkušeného kamaráda, který také hodně cestuje po světě na motorce. Radil nám, že když se dostaneme do potíží, máme tvrdit, že jsme novináři, prý by to mohlo pomoci. „Jsme novináři,“ vyhrkla jsem, než stačil velitel cokoliv dodat. „Novináři?“, pozvedl velitel obočí… „To jako píšete do novin a tak?“ „Ano, píšeme o naší cestě do novin. Chystáme také knihu.“, chrlila jsem ze sebe. „I knihu…?“, řekl velitel zamyšleně polohlasem. „Víte co, sedněte na motorku a jeďte si vyřídit pojištění. Ale rychle! Tenhle rozhovor se nikdy neuskutečnil.“ Neváhali jsme ani minutu, nasedli na motorku a vydali se směrem k hranicím. „Určitě čekali na úplatek,“ zahlásil Fanda do interkomu. „Stoprocentně,“ přitakala jsem. A tak jsme díky dobré radě našeho kamaráda pravděpodobně unikli prvnímu úplatku.


Pár km před hranicemi byla jakási omšelá budka s ruskými a kazašskými nápisy. Usoudili jsme, že tady to asi bude. Na protější straně ulice stála zaparkovaná Yamaha Fazer 600, obložená batůžky a kufříky. „Asi taky cestovatel,“ prohlásil Fanda. Sotva to stihl doříct, už se k nám s úsměvem na tváři řítil asi padesátiletý vysoký muž v kožené kombinéze. „Zdrávstvujtě, miňa zavút Díma,“ napřahal k nám ruku. Díma pocházel z Jekatěrinburgu a byl právě na cestě zpátky do Ruska z malého výletu do Kazachstánu. Z nás a naší motorky byl úplně mimo a rozhodl se nám pomoci s vyřízením pojištění. Nakonec za nás na přepážce vyjednal úplně vše. Stačilo pouze zaplatit. Měsíční povinné ručení do Kazachstánu nás vyšlo asi na 400 Kč, což je poměrně dost, když vezmeme v úvahu, že v Čechách Fanda na Bramboru za rok platí kolem tisícikoruny. Ovšem co jsou čtyři stovky oproti 130 Euro… A tak jsme poděkovali Dímovi, schovali si papírek růžové barvy mezi doklady a vydali se znovu směrem na Astanu. Když jsme míjeli policejní stanici na oné téčkové křižovatce, všichni tři policisté nám na rozloučenou zamávali, nepřestávajíce se usmívat…

Translate »