posledním článku tady na blogu jsme spolu překročili hranice a vydali se do Piury, hlavního města stejnojmenného regionu. Na severu ještě chvíli zůstaneme. Spousta turistů jej totiž opomíjí a raději volí celkem tradiční návštěvu Cuzca, jezera Titicaca a Machu Picchu, což jsou sice právem velká turistická lákadla, ovšem tak trochu zapomenutý sever Peru rozhodně taky má co nabídnout. Tak třeba takoví Močikové… Ovšem nepředbíhejme.

Loučíme se s Carlosem a Paolou a opouštíme Piuru, které se ve španělštině přezdívá „ciudad del enterno calor“, tedy „město věčného horka“. Zdá se, že i dnes Piura dostojí svému jménu. I přes brzkou ranní dobu je již celkem příjemné teplo, a tak to vypadá, že se přes poledne dosti zapotíme. Naštěstí nás čeká krátký a celkem nenáročný přejezd. Máme namířeno do městečka Chiclayo vzdáleného jen asi 215 km. Carlos nám tam doporučil místní motoposadu, a tak už předem víme, že nocleh máme zajištěn (pakliže netušíš, co je to motoposada, mrkni sem a bude ti vysvětleno).

Vezmi si svůj svět a dej si peruánský pivo

Společná večeře v Chiclayu Když dorazíme na místo, zjišťujeme, že kromě našeho hostitele jsou na místě ubytovaní další motocestovatelští nadšenci. Tavo a Daniela z Kolumbie. Jižní Ameriku sjíždějí na svém stroji už nějaký ten pátek. Aby si vydělali na benzin a stravu, vyrábí ve volných chvílích lapače snů a náramky, které pak prodávají na motosrazech nebo prostě jen tak kolemjdoucím na ulici. Okamžitě si s touhle dvojkou, která si na Facebooku říká Toma lo tuyo Mundo (tedy něco jako „vezmi si svůj svět“), padneme do oka, a tak oproti původnímu plánu navštívit královské hrobky civilizace Moče v nedalekém muzeu Sipán, nakonec celý den prolelkujeme. Vyprávíme si zážitky z cest a dáváme si vzájemně rady a tipy na zajímavá místa. Popíjíme pivo a než se nadějeme, den se překulí v noc. Návštěva muzea se přesouvá na zítřek.

Na druhý den ráno vstáváme celí rozlámaní. Nevíme, zda je to opice po peruánským pivu či se prostě jen projevuje celkové vyčerpání z více než ročního putování po světě, každopádně představa chození po muzeu nás skutečně ani trochu neláká. Cítíme, že jsme vážně vyčerpaní a potřebujeme po nějaké době zase chvíli klidu na lůžku a trochu soukromí. A tak se klidíme a vydáváme se do nejbližšího hotelu, kde v poloze ležmo probendíme celý den. Následujícího dne se náležitě odpočatí vydáváme na celodenní výlet do výše zmiňovaného muzea, mrknout se na ostatky Pána ze Sipánu.

Močická kultura? Velká neznámá

Z dob studií se mi matně vybavují vzpomínky na přednášky dějin umění. Pamatuji si, že jsme se tenkrát velmi okrajově bavili o tzv. Močické keramice, víc však ani ťuk. Teprve až tady v Peru zjišťuji, jak podstatnou roli Močikové hráli a co vše kromě výše zmiňované keramiky tady po sobě zanechali. Muzeum hrobky Pána ze Sipánu a jeho zpracování v tomhle ohledu člověka velmi mile překvapí, až se musím chytit za nos, jaký jsem to byla barbar, že jsem o této významné předincké kultuře do dnešních dnů nevěděla více. Dnešní departement Lambayeque býval kdysi dávno (konkrétně mezi léty 50–700 n.l.) domovem této starověké civilizace, která zde v údolí řeky Moche (čti Moče) vytvořila důmyslné památky a dechberoucí umělecká díla.

Objev staletí

Celé Museo Tumbas Reales de Sipán je koncipováno tak, aby připomínalo původní starobylé hrobky. Prohlídka začíná nikoli u paty pyramidy, jak jsme předpokládali, nýbrž na jejím vrchu. Návštěvník pak postupně sestupuje hrobkou níž a níž, až nakonec se před ním v nejspodnějším podlaží zjeví královská hrobka Pána ze Sipánu a další mumie a jiné cenné artefakty. Ty byly r. 1987 nalezeny pár kilometrů odsud v archeologickém nalezišti v Túcume. Fakt, že byl hrob neporušený způsobil čirou senzaci. Vykradači hrobů se ve své době na území Peru celkem vyřádili a nejspíš už nikdo ani nedoufal, že ještě na sklonku 20. století lidstvo objeví takový poklad. Podle mnohých archeologů se tak jedná o jeden z nejvýznamnějších objevů posledních třiceti let, jiní hovoří přímo o objevu staletí.

Kam se hrabe Tutanchamon, a navíc je to levný

V hrobě Pána ze Sipánu se nalezlo tolik cenných artefaktů, že mu někteří začali dokonce přezdívat „americký Tutanchamon“. Tento asi pětatřicetiletý vládce a velekněz byl pochován okolo roku 270 našeho letopočtu v pohřební komoře o rozměrech 5 x 5 x 4 m. Ozdoben mnoha šperky ze zlata, stříbra, mědi a drahých kamenů ležel v rakvi vyrobené z rákosu, která byla navrch přikryta drahými látkami.

Posmrtná výbava se dále skládala z náprsníků vyrobených z korálků (hlava nám nebere, jak byli Močikové ve své době schopni vyrobit něco tak titěrného jako korálky a ještě z nich vyrobit takové okouzlující šperky), výbavu doplnily také zlaté a stříbrné ceremoniální nože a další překrásné umělecké výtvory. Bohužel se v celém muzeu nesmí fotit, a tak si tu nesmírnou nádheru můžete leda představovat. Anebo se mrkněte na oficiální stránky muzea. Nebo ještě lépe, až budete mít cestu do Peru, vydejte se tam. Je to vážně skvělá podívaná a nevyjde vás na víc než 10 peruánských solů (tedy asi 65 Kč).

Muzeum Pána ze Sipánu

Peru je obří, času málo

Ještě před odjezdem z Chiclaya usedáme k mapě. Už za několik málo dní se máme ve více jak 2 000 km vzdáleném Cuzcu setkat s našimi českými přáteli, přitom po cestě je toho tolik k vidění. Na Láďu s Ivetou se už moc těšíme, zároveň ale víme, že chceme-li je vidět, musíme si pospíšit. A tak před námi leží nelehké rozhodnutí – kam se vydat, a co pro tentokrát vynechat. Nakonec volíme nejjednodušší a nejrychlejší trasu. Na jih se vydáme po Panamericaně a perly jako Cajamarca, národní park Huascarán a další krásy tady na severu s těžkým srdcem odsouváme na příště. Naše trasa severem Peru tedy nakonec vypadá takto:

Peru - ujetá trasa

Klára a Julio ve městě Trujillo (čti Truchijo, pak se to rýmuje)

Cesta na jih vede skrze město Trujillo na pobřeží Tichého oceánu. To kdysi dávno bývalo centrem močické kultury, v letech 1250-1470 pak čimské kultury, až jej nakonec dobyli Inkové. Ve třicátých letech šestnáctého století jej znovu založil nám již dobře známý Francisco Pizarro (zmiňovala jsem se o něm v předešlém článku o Peru) a nazval jej podle svého rodného města ve své vlasti, dalekém Španělsku. A právě v Trujillu, tom peruánském samozřejmě, nás má dnešní večer hostit Slovenka Klára se svým peruánským přítelem Juliem.

Když přijedeme na místo, jako již téměř tradičně se nemůžeme dobouchat. Tady v Latinské Americe se nám stává celkem běžně, že buď neumíme najít adresu, nebo není dotyčný ve stanovený čas na daném místě, anebo se prostě jen špatně domluvíme. A tak nás fakt, že doma nikdo není, už ani nepřekvapuje, natož abychom si tím nechali zkazit náladu. Naše simkarta v Peru nefunguje a místní SIMku se nám ještě nepodařilo sehnat. V okolí nevidíme ani žádnou telefonní budku. Nakonec po dlouhém hledání narážíme na telefonní automat, který, jak záhy zjistíme, nevrací peníze. Naše jediný peruánský drobáky tak pohltí tento plechový přístroj, přičemž Kláře se stejně nedovoláme. A tak nakonec usedáme na chodník před domem a čekáme. Už je tma, když se zpoza rohu zjeví bílý chlupatý ratlík, pak vodítko, a na jeho konci usměvavá vysoká dívka evropského typu. Za ní si to kráčí o dost snědší, zato ale stejně sympatický a vcelku pohledný mladík. To jistě budou Klára a Julio. Tak jsme se nakonec přeci jen dočkali.

Když Slovenka učí v Peru angličtinu

Hilo RojoKlára vyjela původně do Peru jen na tři měsíce jako dobrovolnice do neziskové organizace Hilo Rojo, která pomáhá dětem z extrémně chudých poměrů zařadit se do školního systému a zároveň pro ně zajišťuje nejrůznější volnočasové aktivity. I přes veškeré nedostatky, které život v Peru přináší, se jí zde však natolik zalíbilo, že už tu nakonec zůstala. Našla si práci v místní jazykovce a partnera, a jak sama říká, v dohledné době jen tak domů nechystá.

Povodně v poušti a čína na talíři

Mladý pár nás vítá ve svém útulném bytečku jen asi blok od pláže. Poté, co bezpečně uklidíme Bramboru do garáže Juliových příbuzných pár ulic odtud, vydáváme se společně na večerní procházku k oceánu. Ulice jsou rozkopané, na mnoha místech s tlustými nánosy bahna. „Jako by se tudy prohnala velká voda,“ obracím se na Kláru. „Ano, před pár týdny přišla blesková potopa. Tající sníh z hor. Nejhorší na tom všem je, že vláda nás vůbec nevarovala. Město tak nebylo na povodně vůbec připravené a muselo se hodně improvizovat. Když voda opadla, ani poté lidem nikdo nepomohl. My jsme měli štěstí, k nám do bytu se voda nedostala,“ uzavírá Klára. Vždycky, když slyšíme něco podobného, připomeneme si s Fandou, jak dobře se u nás v Čechách máme. Ať už si o našich politicích myslíme své, jedno se musí nechat – v krizových situacích, jakými jsou například i povodně, nás vláda nenechá napospas.

Po cestě zdevastovanými ulicemi se stavíme v údajně nejlepším asijském bistru v okolí. Nad obří porcí „čínských nudlí“ nám pak Julio, který pracuje v cestovním ruchu, dává instrukce, co v okolí rozhodně nevynechat. Na základě jeho rady se na druhý den ráno vydáváme probádat močické pyramidy za městem.

Vzdělávání zdar aneb vepřovice není vepřová konzerva

Močikové byli obdivuhodní stavitelé. Ve své době byli schopni postavit objekty, které dodnes patří k největším na celém kontinentu… Kdosi moudrý kdysi pravil, že člověk by se měl neustále vzdělávat. A protože my, až nám jednou narostou třetí brady a vlasy zešediví, chceme být moudří jako sovy, věnujeme vzdělávání na našem výletě kolem Zeměgule patřičnou pozornost.

Tak například při návštěvě pyramid nedaleko Trujilla se člověk dozví, že adobe není jen program, ale v prvé řadě se tak říká obyčejné vepřovici (stavaři mají jasno, vám ostatním napovím, že vepřovicí se rozumí cihla z nepálené hlíny). Tady v údolí Moche se dokonce mohou pochlubit největší budovou na světě postavenou právě z vepřovic. Přezdívají jí Huaca del Sol (Sluneční pyramida) a Močikové z předinckých dob na její výstavbu použili prý jen něco málo kolem 140 milionů kusů těchto nepálených cihel. Zívačka.

Huaca del Sol, Peru

O něco menší, zato ale mnohem lépe zachovalá, zdobnější a veřejnosti přístupná je pouhých 500 m vzdálená Huaca de la Luna (Měsíční pyramida). Mezi těmito dvě krasavicemi se kdysi dávno rozprostíralo pulzující město, ve kterém svého času mohlo žít přibližně na 15 tisíc obyvatel.

Keramika s příběhem

Kdysi největší město Jižní Ameriky se dělilo na několik čtvrtí podle jednotlivých řemesel. Za všechna řemesla zmiňme hrnčířství. Přesto, že staří obyvatelé Peru neznali hrnčířský kruh, dosáhlo jejich hrnčířské umění neskutečných kvalit. Nejvíce se samozřejmě vyráběla užitková keramika pro využití v domácnosti. Ta byla vesměs jednoduchá, bez zbytečných ozdob. Pro potěchu a účely vládnoucí elity se však vyráběly i ceremoniální nádoby vyvedené do nejmenších detailů. Právě tyto zdobené kousky nám ukazují výjevy z obyčejného života Močiků. Můžeme tak vidět, jak lidé této kultury lovili, bojovali, tančili, závodili, uctívali své bohy nebo se třeba oddávali milostným hrátkám. Dochovanou keramiku si za pár šupů (konkrétně za 5 PEN, tedy asi 33 Kč) můžete prohlédnout v moderně vyhlížejícím Museo Huacas de Moche nedaleko pyramid. Po původním městě však už dnes není téměř ani památky.

Pozůstatky původního města, tady žili Močikové

Namísto domů a ulic tu najdete jen písek a kamení, anebo třeba peruánského naháče, což není žádný úchyl, který by na člověka potajmu číhal ve křoví, nýbrž celkem neškodný, ačkoli poněkud šeredný pes.

Peruánský naháč

Pyramida, která stojí za vidění

Co však rozhodně nesmíte minout je prohlídka Měsíční pyramidy. Tahle kónická několikastupňová pyramida vznikla vlastně nakupením několika pyramid na sebe. Skládá se vlastně ze čtyř pyramid vystavěných na sobě v období od 3. do 8. století našeho letopočtu. Zhruba jednou za sto let se tedy na starých základech vystavěla nová, vyšší a krásnější pyramida. Na otázku, proč tomu tak bylo, nám náš průvodce odpoví: „Teorie se různí. Možná chtěli být blíže božstvu, možná na oslavu nové dynastie.“ Každopádně právě díky tomuto vrstvení se do dnešních dnů téměř netknuty zachovaly nejrůznější barevné reliéfy na zdech (ze kterých je však nutno nejprve odkrýt nánosy vepřovic novější pyramidy). Nás osobně nejvíce zaujalo vyobrazení bůžka Aiapæca, které se až do dnešních dob dochovalo v nádherně sytých barvách.

Překrásné reliéfy uvnitř pyramidy

Bůh Aiapæc

Vně pyramidy zase můžete spatřit tuhle nádheru (ne, nemám na mysli moji maličkost, ale ty skvostné reliéfy):

Ozdobné reliéfy, Trujillo

Zatímco její sestra Sluneční pyramida sloužila spíše administrativním účelům, do útrob Měsíční pyramidy mohli vstoupit pouze vyvolení, a to nejčastěji s cílem uctívat své bohy. Takhle se například dochoval oltář sloužící k obětování bohům:

Oltář k obětování bohům

El altar mayor, Trujillo

Na celý archeologický komplex pak z výšky dohlíží přírodní pyramida, posvátná hora Cerro Blanco, jejíž svahy dohromady tvoří tvar jehlanu. Jak symbolické.

Huaca de la Luna, Peru

Na zdraví a do videnia

Po celém dni chození po památkách jsme příjemně unavení. Den završujeme v milé společnosti Kláry a Julia, kteří nám na rozloučenou připravují výtečný osvěžující koktejl pisco sour z peruánského destilátu pisca. Tato pálenka z vinných hroznů se vyrábí již od 16. století, přičemž jeho hlavním světovým producentem je Chile. Chilané a Peruánci se dodnes dohadují o původu jména tohoto lahodného moku. Podle Peruánců je název odvozen od stejnojmenného přístavu na jih od hlavního města Limy, Chilané zase tvrdí, že název pisco pochází z kečuánského slova pisqu (pták), přičemž jako „zemi ptáků“ označovali obyvatelé hor celé pacifické pobřeží Jižní Ameriky. Ať tak či tak, nápoj je to vskutku chutný, zvláště, když do něj člověk přidá limetovou šťávu a vyrobí si tzv. pisco sour. S Klárou a jejím přítelem si dáváme do nosu a loučíme se. Druhý den ráno, zatímco oni jdou do práce, my frčíme dál. Je na čase opustit původní území Močiků a vyrazit na jih.

Vzhůru na jih

Cesta vede přes hlavní město Limu, kde hodláme strávit dvě noci. Velkoměsta obvykle nemáme v lásce a spíše je objíždíme, Lima nás ovšem z nějakého nevysvětlitelného důvodu láká. Jelikož jsme však slyšeli spoustu hororových historek o dopravě v této devítimilionové metropoli, rozhodujeme se dojet co nejblíže do nějakého městečka nebo vesnice po cestě, přespat, a na druhý den se s čistou hlavou a plni sil vypravit do této alfaltové džungle. Po pár hodinách cesty zkoumáme navigaci v mobilu, abychom si rozmysleli, kde na noc zakotvíme. Podle údajů v mapě bychom se měli blížit městečku Chacra y Mar, dokonce už bychom měli být schopni na město pouhým okem dohlédnout, namísto toho ovšem vidíme pouze oranžové mraky, které v zacházejícím slunci splývají s pouští v jeden velký oranžový celek. Divné. Pokrčíme tedy rameny a jedeme dál. Čím se však dostáváme blíž, zjišťujeme, že se vůbec nejedná o mraky, nýbrž o vzedmutý písek. Vypadá to, že řítíme do písečné bouře.

Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína

Všechno, co o písečných bouřích víme, známe jen z dobrodružných filmů typu Mumie. Takže o nich vlastně nevíme vůbec nic a netušíme, jak se máme zachovat. Máme zastavit, bouři z dálky pozorovat a čekat, až to přejde? Ale co když půjde naším směrem? A za jak dlouho vůbec taková písečná bouře přejde? Může být nebezpečná, anebo je pouze nepříjemné, že člověku lítá prach a písek kolem hlavy? V tom případě by stačilo nasadit helmy, zavřít plexi, utemovat průduchy a frčet si vesele dál.  A nemůže polétavý drobný prach poškodit motorku? Nemáme ani tušení. Jisté je ovšem jedno – tady na dálnici zůstat nemůžeme. Pokud sem bouře dorazí, budeme totálně bez přístřešku. Proto se intuitivně rozhodujeme těch pár kilometrů do nejbližšího města přeci jen dojet, ať to stojí, co to stojí. Protože jak už jsme se na cestách přesvědčili, kde jsou lidi, tam je pomoc, a tady na dálnici zrovna velký provoz není a široko daleko ani živáčka. A tak bereme za plyn a jedeme vstříc městu a zvířenému prachu.

Písečná bouře na vlastní kombinézy

S přibývajícími kilometry klesá viditelnost. Prach lítá všude kolem a viditelnost klesá k nule. Jestli se u nás říká přes stromy nevidět les, tak v tomto případě není přes zrnka písku vidět, kde končí silnice a začínají duny. Poušť nám zase jednou předvádí, co umí. Když už si člověk myslí, že ho ta masa písku nemůže ničím překvapit, ocitne se rázem uprostřed bouře a jen čumí…

Ve městě nacházíme ubytování. Paní s hadrem v ruce otírá všudypřítomný prach a písek. Je to jako boj s větrnými mlýny, napadá mě. To, co teď smete, se stejně znovu rozvíří a zítra bude moci celý proces úklidu zopakovat. „Máte štěstí,“ povídá nám paní utírajíc jemňoučký prach z poličky, „dorazili jste až po bouři. Kdybyste tady bývali byli tak o hodinu dříve, neviděli byste na krok,“ dodává a důležitě při tom zdvihá obočí. Takže chcete říct, že to, čím jsme projížděli, byl vlastně už jen takový slabý odvárek? Takový čajíček? Potom nechceme ani domyslet, jaké to je ocitnout se skutečně uprostřed řádící bouře. To musí být maso.

Nabíráme směr Lima

V garáži bezpečně zaparkujeme zaprášený stroj, vyklepeme kombinézy a oblečeni jen do termoprádla putujeme na pokoj. Ve sprše, jejíž teplota kolísá jako tlak obtloustlé ženy po čtyřicítce, ze sebe smyjeme veškerý prach a špínu, a čistí jako lilie se vydáváme do ulic. Kdybychom sami nebyli očitými svědky oné písečné bouře, nevěřili bychom, že tu dnes vůbec řádila. Většina ulic už je jakž takž poklizena, prach se sice ještě víří, ale to je v poušti celkem normální jev. Město žije, jako by se nechumelilo. Respektive jako by se neprášilo. U nejbližšího stánku si dáváme něco teplého do žaludku a po chvíli bloumání uličkami centra se utahaní přesuneme zpátky na hotel. Na druhý den ráno usedáme na prachem pokrytou Bramboru a vydáváme se pouští vstříc pulzující Limě.

PS: O Limě a dalších skvostech Peru si budete moci počíst až v připravované knížce. O co vás tady na blogu ale rozhodně neošidíme, je klenot celé země, legendární Machu Picchu. V příštím článku Vám prozradíme, jak složité je se tam dostat, na kolik to vyjde a jak se nám tam osobně líbilo. Takže stay tuned. ¡Hasta pronto!

 

 

 

Translate »