Dnes nás čeká další přechod hranic, v rámci naší cesty kolem světa konkrétně už 23. v pořadí. Řádně vyškolení ze Střední Ameriky, kde jsme během jednoho měsíce přecházeli hranice celkem 7x (proč tomu tak bylo a jak jsme to snášeli si můžete přečíst v článku Střední Amerika: Proč jsme ji málem nedali), přijíždíme na hranice s ledovým klidem. Hraniční přechody už jsou pro nás vážně brnkačka. Byrokracie, dlouhé fronty, ani úplatky už nás po tom všem vážně nemohou rozházet. To jsme ovšem nepočítali s těžkooděnci.

Stávka na hranicích

Přímo na hranicích se totiž právě dnes pořádá protestní akce. Takže abychom se vůbec dostali k přepážkám, musíme se s Bramborou, tím půltunovým kolosem, prodrat obrovským davem nasraných lidí a ozbrojenců, kteří tu se svými puškami dohlíží na pořádek. Notnou chvíli trvá, než si mezi všemi těmi lidmi proklestíme cestičku. Na každého se usmíváme a děkujeme. Jejich reakce se různí. Někteří protestující při pohledu na Bramboru opouští naštvanost, a dokonce se jim na tvářích na okamžik vykouzlí úsměv, jiní se mračí dál a evidentně se jim dvakrát uhýbat nechce. Akorát ti těžkooděnci mají za všech okolností neměnný kamenný výraz tváře…

Jsme v Ekvádoru, konečně

Jakmile se však konečně dostaneme k budově celnice, jde všechno jako po másle. Prakticky jen stačí vystát si frontu. Žádné nesmyslné papírování, žádná kontrola bagáže, dokonce ani tu Bramboru nikdo nechce vidět. Prostě jen člověk předloží pas, u dalšího okýnka jednoduše vyřídí import motocyklu a je hotovo. Takhle to má vypadat! I přes fakt, že na obyčejně klidném hraničním přechodu dnes kvůli protestní akci převládá spíše chaos, celá akce probíhá vskutku hladce. Pomineme-li hranice v rámci EU, které vlastně ani nejsou hranicemi, nezbývá nám než podotknout, že hraniční přechod mezi Kolumbií a Ekvádorem je, co se byrokracie týče, zatím asi tím vůbec nejjednodušším na celé naší trase.

WayAway na hranicích s Ekvádorem

Takže nechť zazní fanfáry, právě jsme oficiálně vstoupili na území Ekvádoru, což znamená, že již za pár dní překročíme ekvátor a vůbec poprvé v životě se podíváme na jižní polokouli. Takže nasedat, jede se na rovník!

Když hledáš pomoc, hledej motoposadu

Dnes nás čeká vůbec první zkušenost s tvz. motoposadou. Motoposady jsou jakousi sítí motorkářů po celé Latinské Americe, kteří si vzájemně pomáhají na cestách. Fungují tak trochu jako již mnohokrát zmiňovaný CouchSurfing s tím rozdílem, že na rozdíl od téhle jednoduché appky, která funguje celosvětově, u Motoposád musíte vědět, jak na to.

MOTOPOSADAS COLOMBIAV některé zemi dohledáte oficiální stránky (zde např. Kolumbie), jinde se motorkáři shromažďují v povětšinou uzavřených skupinách na Facebooku (např. EkvádorPeru, Argentina nebo Chile), jindy celá síť funguje jen pomocí WhatsAppu, takže musíte mít štěstí a narazit na nějakého motorkáře, který vás do této tajné skupiny přidá. My jsme to štěstí měli. A právě dnes v městečku Ibarra ležícím asi 130 km od hranic s Kolumbií, bychom se měli setkat s Carlosem, který má zdejší motoposadu pod palcem.

(O tom, jak přesně fungují výše zmiňované motoposady se rozepíšeme někdy příště. Stejně tak chystáme obsáhlý článek o fungování CouchSurfingu.)

Sejdeme se v azylovém domě

Když dorážíme na místo určení, nemůžeme se doklepat ani dozvonit. Bušení na malá oprýskaná vrátka se míjí účinkem, zvonek bys tu marně pohledal. Zkoušíme se Carlosovi dovolat, ovšem marně. Cesta nás naučila trpělivosti, navíc už jsme pochopili, že v Latinské Americe čas zdaleka nehraje takovou roli jako třeba u nás ve střední Evropě. Dost možná se Carlos za chviličku objeví nebo zavolá. A tak lelkujeme. Po chvíli si všímáme nápisu nad vstupní branou areálu „Alberque para personas sin hogar“, tedy v překladu přístřešek pro bezdomovce. „Tak to jsme asi špatně,“ napadá Fandu. Jenomže adresa podle všeho sedí.

Zvoníme na zvonky v okolí a ptáme se, zda neznají motorkáře Carlose, že by tu měl někde bydlet. Všichni jsou moc ochotní, ovšem Carlose tu evidentně nikdo nezná.

Indiánka kmene Kečua, Ekvádor

Asi po hodině čekání, když už to málem vzdáváme a jedeme hledat nejbližší hotel, před nám námi zastaví mladý snědý kluk na žluté motorce. Carlos. Seznamujeme se, klábosíme, vzájemně obhlížíme své stroje, až nakonec Carlos vyštrachá z kapsy u kalhot svazek klíčů a s vrzáním otevírá úzká železná vrátka. Takže dnes skutečně budeme spát v domě pro lidi bez přístřeší?

Dneska spíme „na bezďáka“

Mezi dveřmi nám Carlos osvětluje celou situaci. Tento dům skutečně slouží jako noclehárna pro lidi bez domova: „Teď je ale teplo, a tak chlapi raději spí na ulici. Mimo sezónu proto tyto nevyužité prostory nabízíme cestovatelům jako jste vy. Jediné, co po vás chceme, je udržovat pořádek a ráno dát vše do původního stavu. Co se bezdomovců týče, ti se sem v těchto dnech chodí akorát denně naobědvat.“

Sotva to dopoví, už se před branou schází hlouček nedočkavců. Ošuntělé oblečení dává tušit, že příchozí jsou právě ti, o kterých se Carlos před pár vteřinami zmiňoval. Po chvíli dorazí i Carlosovy kolegyně. Na kárce vezou obří hrnec plný fazolové polévky. Ptáme se, zda nepotřebují pomoct s ohřátím nebo rozdáváním jídla. „Kdepak, za ta léta už to máme dokonale zmáknutý,“ mrká na nás usměvavá zřízenkyně, zatímco společně s druhou slečnou opatrně vykládají cenný náklad. Areál je čistý a oběd dobře voní. O místní tuláky je tu evidentně dobře postaráno.

Azylový dům, Ekvádor

Divadýlko pro tuláky

Zatímco si bezdomovci plní žaludky, my dumáme nad tím, jak co nejjednodušeji dostat Bramboru úzkou branou dovnitř areálu. Nejen, že je branka dost těsná, ale abychom se dostali za bránu na dvorek, je nutné zdolat dva poměrně vysoké schody. Carlos se shání po nějakém prkně, žádné ovšem nenachází. A tak nakonec popadám rozečtené šesti set stránkové Inferno z pera Dana Browna a pokládám jej k patě prvního schodu. Netuším, jak by se na to autor tohoto bestselleru tvářil, každopádně takhle mám alespoň pocit, že tu knihu nevozíme v kufru jen pro mé vlastní potěšení, ale že může sloužit i „vyšším“ cílům.

Nakonec tímto stylem za nadšené podpory a nevyžádaných rad asi tuctu přihlížejících bezďáků zdárně překonáváme oba schody. Zatímco se bezdomovci překřikují a cinkají lžícemi o dna svých talířů, protáhneme se i úzkou brankou, aniž bychom museli složitě sundávat boční kufry z motorky. Tenhle akrobatický kousek se neobejde bez bouřlivého potlesku. Něco takového tady asi ještě neviděli. Když už si myslíme, že je zdárně po všem, dorazí k branám azyláku další motorka. O něco menší, zato ale mnohem víc naložená. A na ní mladý pár motocestovatelů z Kolumbie.

Nic není nemožné

Diego (21 let) a Tatiana (23 let) vyrazili na cesty, ačkoli snad všechno nasvědčovalo proti. Neměli dostatek peněz, jejich rodinám se navíc nápad s cestováním ani trochu nezamlouval. Oni se však nenechali odradit. Za našetřené peníze pořídili malou čínskou motorku, obložili ji vším, co budou na cestách potřebovat, a vyrazili. V průběhu cesty si na benzín přivydělávali prodejem ručně vyráběných šperků a během pěti měsíců objeli takřka celou Jižní Ameriku. A pak, že něco nejde! Celou cestu poctivě dokumentovali, takže výsledek si můžete prohlédnout na jejich facebookové stránce.

Zatímco my míříme na jih, oni směřují na sever. Ibarra je poslední zastávkou na jejich cestě, už zítra si to namíří domů. Poslední noc na cestě tak tihle dva stráví pod střechou azylového domu pro bezdomovce. Jak symbolické.

Roztáhněte oponu, repríza právě začíná

Když Diego spatří úzkou ošuntělou bránu, zděsí se. Když si pak všimne těch vysokých schodů, vstávají mu hrůzou snad všechny vlasy na hlavě. Celá estráda pro pobavení místních bezdomovců se tak opakuje. Znovu vytahuji z kufru Dana Browna, znovu se v bráně hraje o každý centimetr. Nakonec po několika minutách, kdy naše počínání připomíná groteskní večerníček Pat a Mat, konečně čínská motorka parkuje vedle naší Brambory. Nakonec celého toho tragikomického divadýlka publikum nadšeně tleská.

Jen co bezdomovci dotleskají a rozejdou se zpátky do ulic, využíváme příležitosti a fotíme. Díky Diegovi a jeho mašině totiž konečně máme hmatatelný důkaz toho, že má někdo motorku ještě víc a divočeji naloženou, než ji máme my. A to nám dělá upřímnou a škodolibou radost.

Brambora vs. motorka Diego

 

Diego Ángel Viajero + WayAway

Dvakrát vystavěná Ibarra

Jednu výhodu spaní v ubytovně pro lidi bez přístřeší rozhodně má. Člověk je totiž ubytován prakticky v samém srdci města, takže veškeré památky má jako na dlani. Společně s Carlosem, Diegem a Tatianou se procházíme centrem. Carlos nám ochotně vypráví o historii této asi sto padesáti tisícové metropole provincie Imbabura. Velkou část tohoto systematicky vystavěného města založeného již roku 1606 prý v druhé polovině 19. století zničilo silné zemětřesení. Ibarra tak musela být pár let na to prakticky znovu založena. Ve výsledku se tak jedná o jedno z nejmladších měst v celé zemi. Podobný osud prý postihl mnoho měst v Ekvádoru…

Během toulek městem narážíme na útulně vyhlížející kavárnu, jednu z mála v širém okolí, kde mají WiFi. A tak sem zaplouváme, abychom se po několika dnech na cestách zase jednou spojili s rodinou. (Ano, i na téma hledání internetu na cestách hodláme napsat celý článek. Na ten si ovšem budete muset ještě chvíli počkat.) Mají tady levný kávový nápoj, kterému se tu stejně jako v Kolumbii přezdívá „tinto“, a obsluha je samý žert a špás. Připadáme si tu skoro jako doma.

Filosofické hloubání nad šálkem tinta

Nedá mi to, a zatímco usrkávám horký nápoj à la káva, přemítám o významu domova. Teprve fakt, že dnes budeme spát v azylovém domě na posteli, na které se přede mnou vyspalo bezpočet lidí bez přístřeší, mě donutí se zamyslet. Když se to vezme kolem a kolem, jsme Fanda a já taky takoví „bezdomovci“. Už více než rok jezdíme po světě, sbaleni jen do pár kufrů, přičemž většinu jejich obsahu tvoří náhradní díly, nářadí a fototechnika. Osobních věcí (pominu-li celkem neskladného ovšem čtivého Browna) máme poskrovnu.

Mezi námi a těmi ubožáky je však jeden zásadní rozdíl. My jsme si tuhle cestu dobrovolně vybrali, plníme si tak vlastně dlouholetý sen, a kdykoliv ji můžeme ukončit a vrátit se domů. V kapse máme schovanou kreditku a za branami azyláku parkujeme na místní poměry poměrně drahou motorku. A není to jen tenhle zázračný kus plastu a náš domeček na kolečkách, který nás vzájemně odlišuje. Především jsou to naše rodiny, které na nás doma čekají a drží nám palce, a se kterými si v pohodlí této útulné kavárny díky vymoženostem dnešní doby můžeme online popovídat.

Při pomyšlení na ty špinavé a zbídačené lidi si znovu uvědomuji, jaké štěstí mám, že tady dnes můžu být. A hlavně, že se mám kam vracet. Ta tam je depka, která se mě zmocnila ve Střední Americe. Jede se dál!

Suchou nohou přes rovník

V naší oblíbené kavárně na druhý den ještě spěšně posnídáme a prakticky hned po brzké snídani zvedáme kotvy. Nastal totiž den, na který jsme tak dlouho čekali. Téměř 13 měsíců od chvíle, kdy jsme opustili naši rodnou hroudu dnes konečně pokoříme tu pomyslnou čáru – překročíme rovník a oficiálně se tak dostaneme na jižní polokouli. Aby toho nebylo málo, před pár dny Brambora na tomhle našem výletě po Zeměguli překonala 60 000 km. Kdybychom se tedy, čistě teoreticky, po tom rovníku vydali, už bychom tu naši planetu bývali obkroužili jeden a půl krát. A to se počítá.

Ekvádorský masakr a Jezero krve

Cestou na jih se ještě zastavujeme u oblíbeného výletního místa Ibarranů, jezera Yahuarcocha. Toto scénické jezero ležící ve výšce 2 190 m nad mořem získalo svůj název v důsledku bitvy a masakru, které údajně proběhly na konci 15. století v době, kdy celou oblast dobývali Inkové. Místní obyvatelé, zvaní Caranqui, odolávali silné incké invazi velice dlouho. Když konečně incký vládce Huyana Capac dosáhl svého vítězství nedaleko dnešního města Ibarra, nařídil jako odvetu za jejich tvrdý odpor zmasakrovat mužskou populaci tohoto kmene. Tisíce mužů tak padlo právě na březích tohoto jezera, jehož jméno se dá přeložit jako „Jezero krve“. Dnes je místo oblíbeným cílem výletníků z širého okolí a o víkendech si kvůli fotce jako je tahle musíte vystát dlouhou frontu.

Laguna de Yahuarcocha

Imbabura na obzoru

Jak si to tak štrádujeme od Jezera krve dále na jih, náhle se před námi na obzoru zjeví asi čtyři a půl tisíce metru vysoká hora. Podle mapy usuzujeme, že se jedná o v současné době neaktivní sopku Imbaburu, která dává název celé provincii. Ačkoli momentálně tento stratovulkán nejeví žádnou aktivitu, za vyhaslou rozhodně považován není a místní vulkanologové ji neustále monitorují. Případná erupce by mohla způsobit vážnou katastrofu. Nedaleké město Ibarra je totiž přímo ohroženo pyroklastickými proudy, které jsou pro svou obrovskou teplotu a rychlost daleko nebezpečnější než samotná tekoucí láva. Mohou způsobit rozsáhlé požáry a usmrtit vše živé během několik sekund. Příkladem podobné katastrofy způsobené pyroklastickými proudy jsou například Pompeje. Všichni víme, jak to tam tenkrát dopadlo…

Imbabura, Ekvádor

Mitad Del Mundo

Dost už bylo masakrů a potenciálních katastrof, my už sakra chceme ten rovník! Abychom si tu pomyslnou čáru nenosili jen v našich hlavách, ale měli i hmatatelný důkaz o tom, že jsme ji překročili (přeci jen v zemi, která v překladu znamená „rovník“ se tak trochu předpokládá, že si tu fotku, kde máte každou nohu na jiné hemisféře, prostě uděláte), vydáváme se k proslulému památníku Mitad del Mundo (střed světa). Rovník je tu jasně označen žlutou čárou, která vede prostředkem památníku. Z každé strany památníku je značka s písmenem světové strany, na které se zrovna nacházíte, takže si tu člověk může vyzkoušet tradiční cimrmanovské „jdu na sever, jdu na jih“ a doplnit ho novátorským „jdu na východ, jdu na západ“, anebo si třeba pochutnat na zmrzlině přímo na rovníku.

Fejkový střed světa

Všechno je tu moc krásné, udržované a načančané. Až by člověk skoro měl tendenci prohlásit, že je to takový ten typický „tourist trap“. A taky, že je. Nikdo vám tady totiž neřekne, že skutečný rovník protíná Zemi o zhruba 250 m severněji. Za vybrané vstupné si tak člověk zaplatí procházku po čáře, která s rovníkem nemá pranic společného.

Fejkový rovník Mitad del Mundo, Ekvádor

Že jsme se nechali napálit se dozvídáme až večer od Ramira, našeho kontaktu v hlavním městě Quito. Fakt, že jsme se nachytali, nás mírně sejří. Jsme v zemi nesoucí název podle rovníku, takže, ačkoli samozřejmě dobře víme, že už jsme jej během dneška zákonitě někde přejeli, chceme ten skutečný ekvátor prostě vidět.

Protože je rovník vlastně čára vedoucí podél celé Zeměkoule, logicky je těch skutečně pravých pomníků označující rovník v celém Ekvádoru hned několik. Jeden z nich, památník na náměstí v městečku Calacalí, za který se žádné vstupné nevybírá, leží od toho fejkového jen asi 7 km cesty. Na mapě je označen jako Monumento Linea Equinoccial. Abychom se k němu dostali, museli bychom se vracet stejnou cestou, jakou jsme do Quita přijeli. A to se nám nechce. Další variantou je navštívit monument, který nese název Quitsato Sundial a rozkládá se asi 45 km severovýchodně od Quita, pár metrů od Panamericany. A tak na druhý den namísto na jih vyrážíme znovu na sever, prohlédnout si skutečný ekvátor.

Kudy na rovník

Quitsato Sundial, skutečný rovník

Chvíli nám trvá vymotat se z přecpaného města, takže nakonec nám necelých 50 km cesty zabere asi dvě hodiny času. Okolní krajina provincie Pichincha je naštěstí tak krásná, že nám to naše pomalé tempo stonásobně vynahradí.

Provincie Pichincha, Ekvádor

Když konečně přijíždíme na místo, zjišťujeme, že kromě výběrčího vstupného jsme na celém památníku úplně sami. „Brzy budeme zavírat,“ prohodí anglicky mladý muž, který zde vybírá vstupné. „Pokud chcete, mohu vám, ještě než zavřeme, poskytnout krátkou prohlídku v angličtině. Je zahrnuta v ceně vstupného.“ Soukromá prohlídka? To si necháme líbit.

Quitsato Sundial, Ekvádor

Průvodce nejprve mluví o obecných informacích týkajících se tohoto místa. Monument Quitsato Sundial byl prý místní komunitou vystavěn roku 2006 a jeho hlavním cílem je zprostředkovat zásadní aspekty astronomických znalostí předkolumbovské doby. Celý monument je vlastně kruh o průměru 54 m, tvořený mozaikou z bílých a šedých oblázků. Ta vytváří jakousi osmicípou hvězdu, jejíž cípy směřují k místům slunovratů a rovnodenností. Další dvě čáry protínající kruh pak ukazují k hlavním světovým stranám. Samotný rovník je pak znázorněn tmavší čarou procházející prostředkem kruhu, uprostřed něhož se tyčí 10 m vysoký oranžový válec. Když tady zapnete GPSku, zjistíte, že na rozdíl od památníku Mitad del Mundo skutečně stojíte na rovníku.

Quitsato Sundial ze shora

Proč je na mapě sever vždy nahoře

Po tomto povinném úvodu ohledně samotné stavby však začíná mnohem zajímavější povídání. „Zamysleli jste se někdy na tím, proč je sever na mapách a globusech zobrazován vždy nahoře?“ táže se nás průvodce. Zdánlivě jednoduchá otázka nás poněkud rozhodí. Nad tímhle jsme popravdě ještě nikdy nepřemýšleli. Okamžitě mě napadá, jaké mapy asi mají v Austrálii u protinožců. Je Austrálie zobrazena nahoře? Průvodce, jako by četl moje myšlenky, bere do ruky mapu světa a ejhle, obrací ji vzhůru nohama.

Obrácená mapa světa

Myšlenka, že sever by měl být nahoře, pochází prý už od řeckého astronoma a astrologa Klaudia Ptolemaia (90-168 n.l.). Ten je mimo jiné také autorem tzv. Ptolemaiova zobrazení, které se hojně využívá ve školních atlasech. Průvodce nás rovněž upozorňuje na fakt, že jednotlivých kartografických zobrazení může být celá řada, a že jejich volba závisí na velikosti a tvaru území, geografické poloze, především pak na obsahu a účelu mapy (nejrůznější kartografická zobrazení mapy světa si můžete pro zajímavost prohlédnout třeba tady).

Podle některých historiků toto řešení Ptolemaios navrhl čistě z toho důvodu, že se na severu nacházelo více známých míst, a tak bylo praktičtější umístit sever blíže úrovni očí, tudíž nahoře. Ve středověku pak prý byly mapy orientovány k orientu, tedy k východu (odtud pochází dodnes používaný výraz „orientace“). Teprve se vzestupem zámořských plaveb a hojnějším využíváním kompasu se mapy postupně začaly opětovně zakreslovat severem nahoru.

Co když se země točí jinak, než nás to učili

„Ve vesmíru však nic jako světové strany neexistuje,“ doplňuje po krátkém teoretickém úvodu náš průvodce. „Vezměme si například takový obyčejný globus,“ pokračuje ve výkladu svíraje v rukou nafukovací mičudu s vyobrazením mapy světa. „Asi jste zvyklí se na něj dívat takhle,“ uchopí míč vrchní rukou na severním, spodní na jižním pólu a začne točit nafukovací planetkou zleva doprava. „Když budeme na globus pohlížet takto, budou v přeneseném významu vždy některé národy nad jinými. Země na sever od rovníku budou vždy ve výsadní pozici nahoře, zatímco země rozkládající se na jižní hemisféře budou vždy dole. Co kdybychom se ovšem na globus začali dívat takto?“ a přesune obě ruce do stejné výšky.

Rovník už teď není zobrazován horizontálně, jak jsme zvyklí ze školních lavic, nýbrž vertikálně. Ve chvíli, kdy průvodce začne tělesem otáčet tak, jak by se ve skutečnosti planeta Země otáčela okolo své osy, najednou okamžitě mizí veškerý rozdíl mezi „nadřazeným“ severem a „podřadným“ jihem. Sever a jih jsou teď ve stejné rovině a neustálé otáčení Země kolem své osy způsobí, že žádná země si „výsadní postavení“ nahoře neudrží. Celá situace pro vaši představu pak vypadá asi nějak takhle:

 

Tahle jednoduchá leč geniální myšlenka mi od té chvíle straší v palici. Znovu sama sebe ujišťuji, že všichni lidé na celém světě jsou si rovni. Není žádné nahoře, stejně jako není žádné dole. Svět se neustále točí a ve Vesmíru nic takového jako sever nebo jih není. Tohle všechno ve skutečnosti existuje jen a jen v našich hlavách…

Jižní polokoule? Celkem to tu ujde

Zatímco druhý den v sedle Brambory stále ještě přemýšlím nad mapami, glóby, etnocentrismem, nacionalismem, rasismem a nesmrtelností brouka, dokodrcáme se cestou necestou až k zatopené kaldeře Quilotoa. Tahle díra v zemi o průměru asi 3 km, blankytně modrá voda jezera, pod jehož hladinou proudí horké prameny, strmé stěny vystupující až 400 m nad hladinu – to vše ve mě vyvolává pocity totálního blaha. Právě jsme se ocitli v ráji na zemi. Takže první dojem z jižní polokoule? Není to tu vůbec špatný… 🙂

Kaldera Quilotoa, Ekvádor

Quilotoa, Ekvádor

A co nás čeká příště? O Ekvádoru by se dalo psát a mluvit ještě dlouze, my si ale některé chuťovky necháme až do knížky. Takže příště se můžete těšit na další zemi na jih od rovníku – podíváme se společně do Peru a budeme vám vyprávět, jak jsme se málem nedostali přes hranice. Zatím ¡Adiós amigos!

Translate »