V minulém článku tady na blogu jsem vám slíbila, že příště se spolu podíváme na Machu Picchu. Nebojte se ničeho, tenhle slib splním, budete si ale muset ještě chvilku počkat. Při přípravách článku o tom, jak se dostat do tohoto legendárního inckého města v peruánských Andách jsem si uvědomila, že vás rozhodně nesmím ošidit o místa, která jsme cestou k tomuto kultovnímu místu navštívili, a která nás ohromila snad ještě víc, než samotný cíl cesty. Pojďme tedy dnes společně probádat Posvátné údolí Inků.
Salineras, široko daleko jediné svého druhu
Vydáte-li se z bývalého hlavního města Incké říše Cuzca po vlastní ose směrem k Machu Picchu, dorazíte po asi hodině cesty do městečka Maras. To je turistům z celého světa známé především pro tzv. salineras, rozkládající se nedaleko za městem. Tyto solné doly tvoří na více jak 5 000 solných pánví blyštících se ve vysokohorském slunci. Pohled na tyhle „solné bazénky“ s úhlopříčkou 3 až 5 metrů a hloubkou asi 30 cm je skutečně úchvatný. Na nic podobného podle průvodců údajně v celém Peru nenarazíte.
Tahle sůl je vážně nad zlato
Celý systém vás ohromí svou geniální jednoduchostí. Jezírka plní vodou horký přírodní pramen plný rozpuštěné soli stékající z vrcholu kopce, z výšky okolo 4000 metrů nad mořem. Voda je pak do jednotlivých jezírek rozváděna úzkými kanálky, přičemž přehrazením kanálků se řídí samotný tok slané vody. Jakmile se pánve naplní vodou, trvá několik týdnů, než se voda vypaří a zanechá po sobě vrstvu soli. Ta se posléze ručně seškrábe, naloží do pytlů a prodává. Sůl se zde za pomoci těchto tradičních prastarých technik těží ještě dnes. Dozajista neuvěřitelná dřina tahle práce! Zato ovšem neskutečná podívaná…
Mimochodem, Maraská sůl, které se pro svou typicky narůžovělou barvu, specifickou chuť a vysoký obsah prospěšných minerálů mimo jiné přezdívá „růžový poklad Inků„, je ve světě vysoce ceněna a můžete ji přes nejrůznější internetové obchody sehnat i u nás. Kousek peruánských And si tak může vesele hovět třeba i ve vaší spíži.
Kudy kam
Posvátné údolí Inků se pyšní množstvím významných archeologických vykopávek. Takřka v každé vesnici tu narazíte na pozůstatky po této tajemné kultuře. Salineras de Maras však údajně pocházejí ještě z pre-inckých dob. Odpařovací jezírka jsou od městečka Maras vzdálené asi čtyři kilometry směrem na sever, a dostanete se tam vcelku pohodlně po nezpevněné cestě nesoucí název Vía a Salineras. Nešpanělštináři, nehledejte v tom nic poetického, přesný překlad je totiž poněkud suchý, ryze praktický a prostý. Zkrátka „Cesta k Salineras“.
Vydáte-li se pak z Marasu směrem na východ, po zhruba pěti kilometrech jízdy taktéž po nezpevněné cestě dorazíte k neméně zajímavým rozvalinám jménem Moray, které byly podle některých vědců stejně jako Salineras využívány již před příchodem Inků. Pro představu přikládám tuto mapičku, kde START představují Salineras a CÍLEM je Moray. Po kliknutí vás to hodí přímo na mapový portál Mapy.cz, kde si můžete prohlédnout třeba i výškový profil celé trasy, atp.
Moray, zelená záhada
Navštívíte-li na cestě Posvátným údolím Inků archeologickou vykopávku nesoucí název Moray, nebudete vzhlížet k žádným pevnostem či chrámům. Váš pohled musí naopak směřovat směrem dolů, kde v zemi spatříte tři obrovské kruhové terasové jámy. Největší z nich měří na délku 220 m a je asi 36 m hluboká. Všechny tři se podle některých badatelů používaly již před vzestupem incké říše, přesné datování ovšem dodnes není známo.
O účelu těchto obřích děr v zemi se vedou spory. Nejpravděpodobnější verze však říká, že se jedná o starobylou zemědělskou laboratoř, kde staří Inkové experimentovali s pěstováním plodin. V každém patře se totiž nachází odlišné podmínky pro růst rostlin, ať už se jedná o intenzitu slunečního svitu, či rozdílné teploty. Tento jev lze ostatně při sestupu dolů pocítit na vlastní kůži. V nejspodnější části kruhových jam je mnohem větší teplo než na nejvýše položené terase. Inkové tak zde mohli testovat, jakému druhu rostlin se v určitém patře bude dařit nejlépe.
Tato teorie se však některým vědcům nepozdává, a to prý z toho důvodu, že vzniklá terasovitá kruhová pole jsou až příliš přesná. Mnozí příznivci konspiračních teorií se přiklání k verzi, že Moray mohl kdysi sloužit jako přistávací plocha pro obyvatele cizích planet. Svou teorii kupříkladu podkládají názory, že pakliže by se vskutku jednalo o zemědělskou laboratoř, proč by bývala byla vystavěna tak daleko od centra veškerého dění, tedy téměř 50 km vzdáleného Cuzca a dalších sídelních míst? Další teorie hovoří například o tom, že by snad tyto kruhovité terasy mohly kdysi sloužit ceremoniálním účelům.
Ať tak či onak, poslušně hlásím, že záhadu kruhovitých teras v Moray se nám i přes veškeré úsilí během naší návštěvy rozluštit nepodařilo. Při nejmenším jsme ale zjistili, že se jedná o vskutku zajímavé místo, na jejímž spodku se pořádně zapotíte.
Ollantaytambo, dosud živé incké město
Vydáte-li se z Maras dále směrem na Machu Picchu, dorazíte po zhruba 30 minutách příjemné jízdy podél břehů řeky Urubamby do městečka Ollantaytambo. Pro představu kudy kam opět přikládám mapu.
Ollantaytambo je v rámci Peru skutečně ojedinělou památkou. Jedná se totiž o jediné dodnes obývané incké město. I přesto, že od jeho výstavby uplynulo již několik staletí, některé jeho části zůstávají beze změny a lidé tu žijí ve stejných domcích, v jakých žili kdysi dávno ještě před nájezdem španělských conquistadorů. Při příjezdu do městečka rovný asfalt okamžitě vystřídají kočičí hlavy. Po nich jsme s Bramborou za doprovodu našich kamarádů Ivety a Ládi, kteří si v Cuzcu pronajali motorku a sjíždějí část Peru s námi, doskákali až do centra města, kde jsme našli ubytování.
Silniční provoz zde neřídí semafory. Namísto nich tady narazíte na maličké budky, v nichž sedí policista a plácačkou vám ukazuje, zda smíte jet. Ulicemi se rozprostírá vůně kokového čaje a skvělé peruánské kuchyně. Koku zde, ostatně jako v celém Peru, koupíte takřka na každém rohu, a je fajn se jí při pohybu v horách dostatečně zásobit. Její žvýkání či popíjení odvaru z lístků koky blahodárně působí na vysokohorskou nemoc. Navíc pytlíček koky pořídíte vskutku za pakatel…
Ruiny v Ollantaytambo stojí za vidění
Ovšem zpátky k Ollantaytambu. Skutečně překrásné místo k odpočinku a nasátí energie před výšlapem na Machu Picchu… Za návštěvu rozhodně stojí starodávné ruiny tyčící se ve svazích nad městem. Při pohledu zespoda člověka na první pohled nejvíce uchvátí množství teras, které obyvatelům Incké říše umožnily obhospodařování jinak prakticky nepoužitelného terénu.
Pakliže si ruiny vyšlápnete až nahoru, můžete obdivovat nedokončené anebo naopak pobořené chrámy a paláce. Asi nejvýznamnějším z nich je Chrám Slunce, ze kterého se do dnešních dnů dochovala pouze tzv. „zeď šesti monolitů„, která je 4 metry vysoká a (teď se podržte) tvoří jí šest monolitů. Obřích monolitů. Že to ani hlava nebere, jak to sem ti Inkové mohli dostat. Inu, posuďte sami:
Oko poutníkovo upoutají i další místa v těchto rozlehlých ruinách. Tak třeba Diez Hornacinas, tedy „Deset výklenků„. Člověku nad tím přestává rozum stát, jak sem tyhle obří balvany Inkové z lomu na druhém břehu řeky Urubamby dokázali dostat a jakto, že mezi jednotlivé kvádry neprostrčíte ani papír, jak těsně a přesně k sobě vzájemně přiléhají?
Ačkoli už jsme něco podobného viděli v Cuzcu a ještě mnoho toho uvidíme, až se vyškrábeme na Machu Picchu, i tak nám ze vší té dokonalé architektury jde hlava kolem… Prozkoumávat by se toho v blízkém okolí dalo hodně. Vždyť třeba jen na protějším kopci se v prudkém svahu rozkládají takovéhle krásné ruiny:
My ovšem nemáme času nazbyt, Machu Picchu volá, a tak si jejich průzkum necháváme na někdy jindy, a razíme dál. Čeká nás veliké stoupání.
Až do nebes
Hned za městečkem Ollantaytambo nás nespočet klikatých serpentin zavede vysoko do hor. Cestou na Machu Picchu je totiž třeba překonat sedlo Abra Málaga, jehož nejvyšší bod dosahuje výšky 4 316 metrů nad mořem. Často tu bývá mlha, má-li ovšem člověk štěstí, může na obzoru spatřit zasněženou krasavici Nevado Veronica, tyčící se do výše 5 682 metrů.
Nahoře se člověk moc neohřeje. Ve čtyřech tisících je na motorce už vážně celkem zima. A tak dáváme foto, a pokračujeme dále na sever. Čeká nás neuvěřitelná jízda – 3 200 metrů klesání směrem do vesnice Santa Maria.
Slepičí dráp v polívce a koka v hrníčku
Ještě před cestou dolů však zastavujeme v místní restauraci. Pochutnáváme si na skvělé slepičí polévce, které se tu přezdívá caldo de gallina. Zajímavostí je, že v Peru vám do každé misky s vývarem vždy nezapomenou přihodit také slepičí dráp – a my se ptáme, kolik slepic muselo na tenhle vývar padnout, když jenom v našich čtyřech porcích napočítáme čtyři slepičí nohy? Mimochodem, už jsem se vám zmínila, že peruánská kuchyně je vážně skvělá? Jestli ne, pak to nyní napravím. Takže, peruánská kuchyně je vážně jeden velký kulinářský zážitek a hned po mexické kuchyni nám zachutnala vůbec nejvíc v rámci celé naší trasy.
Polévku samozřejmě v rámci prevence vysokohorské nemoci neopomeneme zapít kokovým čajem. Pár lístků koky pak cumláme celou cestou dolů do údolí.
Zelená, kam se podíváš
Jakmile mlha ustoupí, rozprostřou se před námi překrásné výhledy do kraje. Celé údolí je zde mnohem zelenější než při cestě nahoru. Dole v Santa Marii člověka mile překvapí příjemné teploty. Zatímco nahoře už prakticky nic neroste a je to na čepici a termoprádlo, dole v údolí řeky Urubamby si můžete vyjít v tílku a utrhnout si čerstvé banány či pomeranče. Tohle je Peru! Neskutečná rozmanitost.
O tom, jak radikálně se příroda po přejetí sedla Abra Málaga zazelená, svědčí přiložená mapka trasy z Ollantaytambo (START), přes Abra Málaga (2) až do Santa Mária (CÍL). Vidíte ten propastný rozdíl barev cestou nahoru a pak směrem dolů? A ty úžasný serpentiny? Motorkářův ráj, co vám budu povídat!
V Santa Márii náhle končí asfalt. Dále už nás čeká jen šotolinka.
Po zhruba 20 kilometrech zběsilé jízdy na nezpevněné úzké cestě nad řekou Urubamba nakonec dorážíme do městečka Santa Teresa, které se pro nás stane výchozím bodem pro návštěvu Machu Picchu. O tom, jak jsme se tam dostali, na kolik nás celá návštěva vyšla a jak se nám tam líbilo, se však rozepíšu až příště.
Písac jsme nestihli aneb bacha na vstupenky
Ráda bych zde zmínila ještě jedno místo rozkládající se v Posvátném údolí Inků, které jsme míjeli cestou zpátky do Cuzca, a které určitě taky stojí za návštěvu. Tím místem je Písac, městečko na březích řeky Vilcanota, které se, stejně jako výše zmiňované Ollantaytambo, pyšní rozlehlými ruinami z dob Incké říše. Osobně jsme městečkem jen projeli, a to ze dvou důvodů.
Za prvé jsme již byli podobnými stavbami přesyceni a za druhé nám propadly vstupenky. Ano, v regionu Cuzco mají vcelku zvláštní systém vstupného na turistická místa. Z výše zmiňovaných turistických atraktivit nabízí možnost zakoupení jednotlivé vstupenky pouze Salineras de Maras (ta stojí 7 Solů za osobu), všechny ostatní místa můžete navštívit pouze za předpokladu, že si pořídíte multi-vstupenku. Ta vás opravňuje k návštěvě většiny turistických cílů v okolí Cuzca i v něm, ovšem v omezeném časovém horizontu. V našem případě se jednalo o třídenní vstupenku, a tak krátký čas nám k návštěvě všech míst na trase zkrátka nestačil. Člověk je tak nucen pořídit si celou vstupenku znovu, což už se nám, vzhledem k faktu, že jsme měli namířeno na jih k jezeru Titicaca, vážně nechtělo. Takže Písac už jen tak z dálky. Tady ho prosím pěkně máte:
Pakliže vás zajímá více informací ohledně výše zmiňované vstupenky, jako například na kolik to vyjde a co vše vstupenka zahrnuje, mrkněte na stránky CuzcoPeru.com.
Posvátné údolí Inků je za námi, kam dál?
Dnes jsme společně projeli Posvátné údolí Inků, neboli Valle Sagrado de los Inkas. Příště se spolu podíváme na to slibované Machu Picchu (ačkoli, jak už asi z názvu tohoto článku napovídá, Posvátné údolí Inků nás vzalo za srdce dokonce o něco víc, než tohle kultovní incké město) a pak už zavítáme do sousední Bolívie. Bude to jízda, těšte se!
Pokud vás Peru baví a utekla vám naše dobrodružná story o tom, jak jsme se málem nedostali přes hranice, pak čekujte tento článek. Znáte-li Cuzco a okolí jako své boty, ale nikdy jste se nevydali probádat sever země, pak vám doporučuji článek s názvem Peru: Turisty opomíjený sever, tajemní Močikové a písečná bouře.
Peace! Teda vlastně paz! Zkrátka mír v duši a hasta la vista, přátelé! 🙂