Je první máj, lásky čas, a my jsme konečně po ročním putování dorazili do Jižní Ameriky. Původně jsme měli v plánu touhle dobou už být zpátky doma, ale víte jak to chodí. Člověk míní, život mění. A tak se namísto pod třešní nelíbáme pro jistotu vůbec nikde. Žaludky máme pořád ještě rozhárané z pětidenní plavby Karibikem, je horko jako v pekle, kapitán lodi nám odmítá vydat Bramboru na souš a Fandovi málem ustřelili palici na recepci našeho hotelu. A to je vážně na palici. Upřímně? Kdo by měl v tuto chvíli pomyšlení na líbání? A tak nezbývá než romantiku přesunout na neurčito. Sorry, Karle Hynku Mácho.
Mimochodem, o tom, jak jsme málem utopili Bramboru v karibských vodách, setkali se s indiány kmene Kuna, anebo třeba zda si Fanda tváří v tvář nabité brokovnici ustříkl do gatí, se dočtete v článku Souostroví San Blas: Jak jsme se plavili Karibikem.
Setkání s českými motocestovateli
Během čekání na vylodění Brambory se spojujeme s Pavlem a Veronikou, českým párem cestovatelů, kteří na svých motorkách sjíždí Ameriku od jihu na sever. Jsou právě taky v Kolumbii a mají namířeno kam jinam, než do Cartageny. Slovo dává slovo a už za pár dní si s Verčou a Pavlem z American Way 2017 lebedíme na hostelu.
Je to fajn po dlouhý době na cestách pokecat česky, ještě k tomu navíc se stejně naladěnými blázny do cestování na motorkách, jako jsme my dva. V přístavním městě Cartageně společně trávíme dvě noci, přičemž prakticky nezavřeme pusy. Buď se vypráví, anebo se baští. K snídani Verča vykouzlí skvělé palačinky, za naší část výpravy se toho chopí Fanda a připraví k večeři výborné kuře na paprice podle dědova receptu. Co vám budu povídat, chrochtáme blahem!
Už jsme zase v sedle
Když konečně po dlouhých osmi dnech dostáváme Bramboru na souš, zjišťujeme, že se z nás za ten rok na cestách stali pěkní závisláci. Těšíme se jako malí, až zase sedneme na Bramboru a vydáme se vstříc neprobádaným horizontům. V Cartageně už nechceme být ani minutu. Rychle osedlat motorku a vydat se na jih. Od Ushuai nás přímou čarou dělí už jen nějakých 10 000 km. To je prakticky, co by kamenem dohodil…
Cartageny, kterou mnohé cestovky častují přízvisky jako perla Karibiku, už máme skutečně dost. Po anabázi s Bramborou uvízlou v přístavu a po tom, co Fanda málem přišel o hlavu, už máme tohoto „koloniálního pokladu“ vážně po krk. V pětatřiceti stupňovém horku se ztěžka navlíkneme do motohadrů a celí upocení usedáme na moto a vyrážíme pryč z této jámy lvové.
Rychle odtud pryč
Třetí největší město země nám však nedává nic zadarmo. Místní silniční provoz je natolik zběsilý, že i přes Fandovo brilantní řidičské umění nás celkem třikrát málem někdo smete ze silnice. Jakmile se člověk vzdálí z nablýskaného koloniálního centra plného turistů, naskýtá se mu pohled na druhou stranu mince. Najednou vidí město šedivé, špinavé, páchnoucí a chaotické. Všude kolem se válí odpadky, řidiči jeden na druhého usilovně troubí, chodci vbíhají do silnice, jako by neměli ani špetku sebezáchovy… Zkrátka zmatek nad zmatky.
Najednou mi to celé připadá jako, jako rozladěný symfonický orchestr. Člověk se na něj těší, koupí drahý lístek, hodí se do gala… a během představení se mu naskytne tristní pohled a ještě horší muzika. Orchestr je řízený přiopilým dirigentem, druhé housle jsou lehce podladěné a první housle se pro jistotu nedostavily vůbec. A tak se ve směsici neutuchajících zvuků troubení a latino hudby, která huláká od každého druhého krámku, probíjíme kolumbijskými Benátkami, pot nám při tom stéká po skráních a my už se v našich představách vidíme někde v Andách, zatímco Brambora je na pokraji varu… „Vítejte v Jižní Americe,“ smějí se mi moje vlastní cynické myšlenky.
Dej si bacha na to, co si přeješ
Když po nějaké době konečně opustíme hranice města, notně se nám všem třem uleví. Brambora může konečně zhluboka dýchat, dokonce i odpadků okolo cesty s každým kilometrem rapidně ubývá. Rázem se ocitáme v úplně jiné Kolumbii. Čistější a zelenější. Provoz na silnici téměř nulový, ke štěstí už chybí jen, aby se alespoň o pár stupňů ochladilo.
Zničení horkem, které nás provází prakticky celé čtyři měsíce od chvíle, kdy jsme překročili hranice s Mexikem, si přejeme zakusit alespoň na chvíli jemný deštík, který by nás zchladil a pročistil vzduch. A světe div se, naše přání je vyslyšeno.
Z čista jasna slunce zakryjí tmavé mraky a v tu ránu začne obrovský slejvák. Doslova ve zlomcích vteřin jsme mokří až na kost. Teď už nemá cenu zastavovat, jedeme dál. Déšť ovšem neustává, naopak, s každou minutou se jeho intenzita mnohonásobně zvyšuje. Za chvíli už máme pocit, jako by na nás z nebe nějaký naschválníček vylíval celé kýble vody. Když už přes kapající vodu není vidět ani na krok a silnice připomíná spíše koryto potoka, stavíme u krajnice. Kde nic, tu nic. Jen naše promáchané maličkosti, Brambora a neutuchající déšť. Zoufale zdvihám plexi a z posledních sil cynicky volám nahoru: „Jen houšť a větší kapky!“ A v tom se z nebe s rachotem začnou sypat kroupy velikosti hrachu. Ať už tam nahoře na obláčku sedí kdokoliv, má evidentně velkej smysl pro humor…
Je po dešti, a kosové si štěstím pletou noty
Po nějaké době se liják utiší a promění se v jemné mrholení. Je čas vyrazit dál. Oblečení, které je vodou durch nasáklé, váží asi tak tunu. Na druhou stranu už nám teď rozhodně není horko. Teplota spadla o několik stupňů dolů a okolní vzduch v kombinaci s mokrým oblečením, nás příjemně chladí. Konečně přijíždíme do malé vesničky. Usedáme v první vývařovně u cesty, vylíváme vodu z bot, ždímáme trička i ponožky a pochutnáváme si na tradičních kukuřičných plackách „arepas“. Mezitím, co si plníme břicha, utichá déšť nadobro. Nebe však zůstává i nadále zamračené. My si tím ovšem nenecháme zkazit náladu a neohroženě se vydáváme dál.
Namísto asfaltu bahnitá břečka
Po pár kilometrech však končí asfalt a nastává peklo. Silný déšť proměnil místní prašné cesty v jedno velké rozblácené rochniště, které bohužel, díky plotům, které cestu obestírají, nelze nikudy objet. Musíme se buď hecnout a projet to (přičemž nikdo z nás neví, za jak dlouho a zda vůbec se asfalt znovu objeví), anebo se musíme vrátit x kilometrů a zkusit to jinudy, případně se někde po cestě zpátky ubytovat a počkat, až slunce cestu vysuší do původního stavu. Zkoušíme rozchodit GPS na mobilu, abychom zjistili, za jak dlouho následuje nejbližší vesnice, ale patrně kvůli zatažené obloze se signál ne a ne načíst. Podle offline map se nám ovšem daří vydedukovat, kde se zhruba nacházíme a zjišťujeme, že po pár kilometrech bychom podle všeho měli dorazit do malé vesnice.
Od začátku výpravy se však držíme nepsaného hesla: „Vždy kupředu, zpátky ni krok!“, a tak jdem do toho. Už po pár metrech jízdy bahnem se za toto rozhodnutí proklínáme. Bahno je hlubší, než se zprvu zdálo, těžká motorka se do něj propadá a je takřka neřiditelná. Abych to Fandovi a Bramboře alespoň trochu ulehčila, sesedám dobrovolně z motorky a jdu tou břečkou pěšky. Ať našlapuji sebeopatrněji, bahno mám až po kotníky. A nikdo neví, jak dlouho takhle budu muset šlapat.
Vesnice v nedohlednu
Zatímco se trápíme v té lepivé hnědé břečce, v protisměru potkáváme pár místních na malých motorkách. Většinou jsou vysmátí a z rozblácené cesty si nedělají velké vrásky. Na těch jejich maličkých motorkách muší váhy se jim to i v těchto polních podmínkách jede jedna báseň. Oproti tomu náš půl tunový mastodont se takřka nedá ovládat. „Za kolik kilometrů je nejbližší vesnice?“ táži se zoufale každého účastníka dopravy, na kterého po cestě narazím. Nevím, zda je to mou blbou španělštinou, ovšem odpovědi se rapidně liší. „Vesnice? Ta je kousíček. Jen asi 3 km odtud.“ ujišťuje mě jeden. „Do vesnice to máte minimálně 5 kilometrů.“ hlásí druhý. A ten třetí tomu nasadí korunu úplně: „Nejbližší vesnice je odtud přibližně 20 km.“ Začínám pomalu ale jistě propadat lehké panice. Hadry mám promáchaný až na kůži a s každým dalším krokem se zabořuji hlouběji a hlouběji do oné mazlavé hnědé hmoty. Jsme ve sračkách až po uši. Minimálně teda po kotníky.
Po bahnu ani památky
Vidina toho, že budu muset tímhle marastem pochodovat ještě dalších 20 km, mě donutí překonat strach z pádu a raději znovu vyskočit do sedla. Šnečím tempem zdoláváme metr po metru, až nakonec, po zhruba pěti kilometrech opatrné jízdy v dáli zahlédneme první domky. Heuréka! Vesnice na dohled. Jakmile projedeme branami této malé kolumbijské dědiny, najíždíme na asfalt. Je sice poměrně zbědovaný a děr je tu patrně víc, než souvislé asfaltové pokrývky, každopádně bahno je tam tam.
Stavíme u místní policejní stanice a ptáme se, kde tady můžeme najít ubytování. Tady prý nikde, musíme do nejbližšího města. Je to prý už jen nějakých 20 km. „A vede tam asfalt?“ ptám se s nadějí v hlase. Strážník si nás prohlídne od hlavy až k patě. Musí to být vážně tristní pohled. Bahno máme až za ušima a motorku pod vrstvou hnědé hmoty téměř nevidno. „Bohužel ne.“ odpoví popravdě strážce zákona. „Není tam ale takové bahno.“ dodává okamžitě, jak spatří můj rezignující pohled. Ujišťuje nás, že cesta je šotolinová a vyvýšená, takže se na ni voda neusazuje a bahno se netvoří. Nezbývá nám nic jiného, než mu věřit. Sklopíme plexi, zamáváme naposledy ochotnému policistovi a vydáváme se vstříc městu.
První den v sedle konečně za námi
Asfalt skutečně po několika set metrech končí. Asi kilometr se ještě plácáme stejně rozbahněný terénem, pak ale jako zázrakem skutečně najíždíme na tvrdou šotolinovou cestu a veškeré bahno je ta tam. Již za tmy přijíždíme do města a bereme za vděk hned prvním ubytováním, na které narazíme. „Ta Kolumbie bude ještě zábavná,“ stihneme si s Fandou říci dřív, než samým vyčerpáním usínáme…
Kam dál? Boží historku o tom, jak jsme v této překrásné zemi vpadli do spárů fanatických příznivců jednoho kolumbijského církevního hnutí si můžete už teď přečíst v článku s názvem Kolumbie: Tentokrát ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Anebo se můžete přesunout rovnou do Ekvádoru, kde jsme spali v azylovém domě pro bezdomovce a suchou nohou překročili rovník. A teď už ¡Adiós!