Naše seznámení s Kolumbií neprobíhalo zrovna hladce. Nejprve jsme se museli vypořádat s nevrlým kapitánem lodi, který nám odmítal vydat Bramboru na souš, pak nám málem zabili Ferdinanda (rozuměj Fandu), a nakonec jsme se brodili doslova až po kotníky v pěkných srajdách… Takže jestli tě tyhle historky minuly, rozhodně ti doporučuju si je dát. Je to totiž celkem pěkná nálož. O tom, jak jsme se vypořádali s kapitánem plachetnice a jak následně Fandovi mířili brokovnicí mezi oči si můžeš přečíst v článku Souostroví San Blas: Jak jsme se plavili Karibikem, a o tom, jaké to je dát tomu našemu půltunovému kolosu bahenní lázeň jsme se rozepsali v článku Kolumbie: Ve jménu větru, deště i bahna hnědého.

Termitiště na severu Kolumbie

A teď už popojedem. Směřujeme na jih a nečeká nás nikdo jiný než sám Kristus Pán.

Je to sice dál, ale zato horší cesta

Kolumbie je obří. Člověk si uvědomí, jak moc rozlehlá tahle země je, až když ji sjíždí po vlastní ose. Česká republika by se do ní svou rozlohou vlezla téměř patnáctkrát. A tak je občas fajn zkrátit si cestu a vzít to nějakou tou nábližkou, zvláště, když vás místní ujišťují, že je tam asfalt. Po veškerých patáliích s rozbahněnými cestami jsme se naučili ptát se vždycky před výjezdem erudovaných místních na stav silnic, po kterých hodláme ten den jet. Jenomže jsme se jaksi zapomněli doptat, kolik procent asfaltu na oné cestě je, a v jakém je onen asfalt stavu. Naše chyba… Takže se po rozbité silnici kodrcáme šnečím tempem směrem k jihu. Brambora skáče přes výmoly až jsme z toho veškerého poskakování po chvíli jízdy naklepaní jak nedělní řízky.

V Kolumbii tohle nazývají asfaltem

Mimochodem, všimli jste si, jak velké množství zábavných historek začíná větou: „Vezmeme to zkratkou…“? Jediným pozitivem zůstává, že ačkoli je celý den zataženo, naštěstí už neprší, maximálně lehce mrholí.

Cestou necestou překrásnou Kolumbií

Úkol zní jasně – najdi Luise

V odpoledních hodinách konečně najíždíme na normální asfalt, nabíráme rychlost a během chvilky se ocitáme v cíli dnešní cesty. Vítá nás celkem ničím nezajímavé městečko Aguachica. Přes CouchSurfing nás sem pozval jakýsi Luis. Prý je taky motorkář, a tak rád ubytuje dva motocestovatele. Najít jeho dům ve spleti domečků naplácaných jeden na druhém nám dává celkem zabrat. Teprve po asi hodině a půl hledání se nakonec s Luisem přes telefon dohadujeme, že si nás vyzvedne na hlavní ulici. Podle profilové fotky jej poznáváme okamžitě, jakmile se zjeví zpoza rohu. On nás zase nemůže přehlédnout díky našemu nadměrně naloženému stroji. Ukazuje se, že tenhle milý chlapík bydlí hned za rohem, a že jsme kolem jeho domu procházeli a projížděli nejméně x-krát. Holt by měli asi Kolumbijci zapracovat na lepším značení svých příbytků, anebo my na věštecké dedukci.

Čtyřnohý chlupatý motorkář

Luis bydlí skromně v malém bytě se svým náctiletým synem, motorkou a pudlem. Auto nevlastní, všude se přece dopraví na své mašině. Když je zapotřebí, vezme s sebou i psa. Posadí si jej zadníma tlapkama na svoje nohy, předníma tlapkama se pak pejsek opírá o nádrž. Brázdí prý takhle spolu často cesty necesty. Inu, už v Mongolsku jsme se přesvědčili, že na motorce se dá uvést pomalu celá jurta i s pětičlennou rodinou, takže co je oproti tomu jeden kudrnatý pes?

U Luise trávíme dvě noci. Odpočíváme, pereme si zablácené motohadry a zkrátka jen tak lelkujeme. Fanda využívá chvilky volného času a pouští se do výměny oleje v kardanu. Když opouštíme Aguachicu, abychom se vydali dále na jih, vyprovází nás Luis a jeho věrný čtyřnohý přítel na své motorce. Jsou to milí chlapíci, snad se nám poštěstí a nevidíme se naposledy.

Zase zmoklí jak slepice

Dnes nás čeká poměrně krátký přejezd. Máme před sebou pouze asi 180 km. Po asfaltu, takže paráda. Jenomže, sotva se rozloučíme s Luisem a jeho pudlem, začne krápat. Po chvíli se mrholení změní v průtrž mračen, která neustává ani na okamžik po dobu naší dnešní cesty. Máme na sobě sice nepromoky, ale ty už jsou po více než roce na cestě celkem jetý a místy v nich prosakuje voda. Navíc Fanda má v rozkroku díru velikosti pěsti, kudy si dešťová voda nelítostně dere cestu směrem k jeho mezinoží. Po chvilce má durch už i trenky a chudák v tomhle bazénku musí celou tu dobu sedět. Takže když po asi třech a půl hodinách konečně dorážíme do cíle, jsme celkem rádi za teplý čaj a suché prádlo. Tentokrát nás hostí mladý student Marcos a jeho rodina.

Zelená Kolumbie

Těšíme se (jak) na Ježíška

Marcos nás asi týden před naším příjezdem ve zprávách nenápadně připravoval na fakt, že má pro nás přichystané jakési překvapení, a hlavně abychom prý dorazili včas. Ti Kolumbijci jsou tak milí, říkáme si. Ten klučina nás prakticky vůbec nezná a už nám chystá „una sorpresa“. Jakmile trochu oschneme, ptá se nás Marcos s jiskrou v očích, zda jsme připraveni zažít to velké překvapení, na které nás po smskách už dobrých pár dní připravuje. Jako děti těšící se na Ježíška nadšeně přikyvujeme. „V tom případě je na čase vyrazit,“ zavelí Marcos. Oblékáme větrovky, půjčujeme si deštníky a vydáváme se do promočených ulic.

Tadááá, překvapenííí

Po pár minutách chůze mezi kalužemi dorážíme na místo. Před kostelem se Marcos zastaví a nervózně hlesne: „Tak jsme tady. Doufám, že se na mě nezlobíte.“ Nechápavě si s Fandou vyměníme pohled. Stojíme uprostřed ulice, prší, a my jaksi nerozumíme, co je ono zmiňované překvapení a proč bychom se měli zlobit. Dívám se na chodník a zkouším najít nějakou raritu. Nic, jen navlhlé kočičí hlavy. Rozhlížím se kolem sebe, třeba zahlídnu restauraci nebo kavárnu, kam by nás rád Marcos vytáhl. Všude kolem jsou však jen obytné domy. Trapné ticho přehluší Marcosův nejistý hlas: „To překvapení je tady. Uvnitř našeho kostela,“ dodá na vysvětlenou. „Dnes se tu pořádá koncert a já věřím, že se vám to bude moc líbit.“

Jo, tak tohle si necháme líbit. Muziku máme rádi, na živým koncertu jsme nebyli ani nepamatujem a kostelní hudbu typu gospel známe jen z amerických filmů. Tohle překvápko se vážně povedlo.

Koncert v chrámu božím

Kostel doslova praská ve švech. Sotva najdeme poslední dvě volná místečka a usadíme se, zaznějí první tóny dnešního slavnostního koncertu. V kostele panuje skvělá nálada. Obecenstvo a publikum působí jako jeden celek. Všichni zpívají, vrtí se v rytmu hudby, tleskají a podupávají do rytmu… Prostě odvázaný koncert, jak má být. Akorát, že v kostele. Všichni zpěváci, kteří se vystřídají u mikrofonu, mají doslova boží hlasy (docela by mě zajímalo, zda korelace s faktem, že takhle božsky zpívají právě na svaté půdě je čistě náhodná?).

Čas od času zpěv přeruší recitace z bible. Naše španělština ještě není natolik dobrá, abychom slovům božím porozuměli. Naštěstí (nebo možná spíše naneštěstí) se vedle nás zčistajasna objeví mladý muž ve sváteční košili s pečlivě uhlazenou pěšinkou na čele, nacpe se mezi mně a Fandu a plynulou angličtinou začne překládat. Je to od něj velmi milé, ovšem popravdě nám svým překladem poněkud kazí dojem z celého přednesu. Najednou nevíme, zda se máme soustředit na jeho slova, anebo na sebe jen nechat působit všechnu tu energii kolem.

Koncert v kostele IPUC

Jako u vytržení

Když už jsme u té energie… Postupem času, jak koncert prokládaný kázáním graduje, si začínáme všímat, že spoustu lidí z publika se dostává do jakéhosi transu. Kulí očima, obracejí je v sloup, třesou se celým tělem, zdvihají ruce k nebesům a mumlají si cosi pod fousy. Něco podobného jsme naživo ještě neviděli. Chvílemi na nás celý výjev působí až hrůzostrašně. Prvotní nadšení ze skvělé hudby nás tak brzy opouští. Připadáme si nepatřičně. Jsme jediní dva lidé v celém sále, kteří se neklepou a nevydávají prapodivné zvuky.

Do kostela tady chodí i ti nejmenší

Po koncertě, jakmile se kostel trochu vylidní, nás Marcos začne seznamovat se svými kamarády. Poznáváme Marii, Juanitu, Alejandru, Emanuela, Luise, Juana, Esmeraldu, Gladis, Giselu, Sabrinu, Jorgeho… a pak ještě Eduarda, Davida, Enriqueho… Už ani nevíme, komu všemu podáváme ruku. Všichni do jednoho jsou poctěni, že cizinci z takové velké dálky navštívili jejich kostel. A všichni do jednoho nás ujišťují, že jedině Ježíš Kristus může spasit naše duše. Po chvíli už si tykáme i s farářem a celým pěveckým sborem. Obleženi asi tuctem Marcosovo zvídavých kamarádů zodpovídáme veškeré jejich všetečné dotazy (především ale nasloucháme jejich chvalozpěvům na Krista) a ven z kostela se dostáváme až asi po dalších dvou hodinách. Byl to zajímavý zážitek, ovšem poněkud nás zmohl. A tak jsme rádi, když v pozdních nočních hodinách konečně uleháme do měkké postele, nad jejímž čelem se skví svaté obrázky.

Pochválen buď Ježíš Kristus

Druhý den se takřka celý nese ve jménu Ježíše, pána našeho na nebesích. Od rána trpělivě posloucháme Marcose a jeho příbuzné, kteří nám líčí příběhy nejen o Ježíši, ale i o dalších svatých. Do večeře stihnou projet takřka celou Bibli. Neustále nás „nenásilně“ přesvědčují o tom, že víra v Ježíše Krista je ta nejlepší volba pro život. My jim to nebereme, odjakživa respektujeme právo jedince na svobodu vyznání a slova, stejně tak jako rádi čas od času polemizujeme na téma náboženství a duchovno, ovšem ta jejich slova už skutečně začínají být poněkud vlezlá. Od včerejšího večera neslyšíme nic jiného než, že Ježíš je milostivý, a že teprve v jeho náruči nalezneme opravdové štěstí (a hlavně lásku, nezapomínejme na čistou boží lásku!).

Večer pro nás Marcos má další překvapení. Začínáme tušit, že to asi zase bude spjaté s nebesy, a tak nás celkem udiví, že nás chce vzít do obyčejného přízemního nákupáku. Mají tam totiž prý tu nejlepší zmrzlinu ve městě. To zní fajn, říkáme si až do chvíle, kdy lízajíce sladký studený dezert opět posloucháme slova o Pánu. Tentokrát z úst Marcosových přátel. Už si začínáme připadat jako lep, na který se agresivně slétávají všechny pobožné vosy v okolí. Proti křesťanství a křesťanům nemáme nic, ovšem všeho moc škodí a my máme po celém dni hlavy jako balóny. Aspoň, že ta zmrzlina za to stála. Byla vskutku nebeská.

Kolumbijská zmrzlina

Třetí den už se pomalu bojíme vytáhnout paty z našeho pokoje. Všichni jsou tu na nás moc milí, nezištně nás ubytovávají, a dokonce se s námi dělí i o jídlo… Jenomže veškerá konverzace se nese v tak trochu pasivně agresivním duchu, kdy máme pocit, že pokud se neupíšeme v jejich kostele, nedají pokoj. Nechceme se rouhat, ale začíná se nám zdát, že jsme se možná ocitli v samém středu jakési sekty náboženských fanatiků.

Pekař peče housky, Kristus na to dohlíží

Kolem poledního nás Marcos bere na procházku po jeho čtvrti. Cestou se zastavujeme u jeho strýčka, který je místním vyhlášeným pekařem. Za pultem malé pekárničky stojí od pohledu bodrý chlapík. Marcos nás vzájemně představuje a posléze strýčkovi nadšeně vypráví o nás a naší cestě. Po dlouhé době slyšíme z jeho úst něco jiného než, že Kristus je dobrý. Celkem pozitivní změna. Strýček nás okamžitě vybídne, abychom ochutnali jeho čerstvě napečené pečivo, které svou líbeznou vůní provoňuje skoro celou ulici. Pochutnáváme si na ještě teplých houstičkách, když vtom se nás strýček zeptá: “A tam u vás v České Republice, jakého jste vyznání?” Ajajaj, už je to tu zase…

Naštěstí nás strýček vlastně ani nenechá odpovědět. Sotva se nadechnu, abych mu nějak kulantně ovšem pravdivě odpověděla, že v Česku je dost ateistů a oproti tomu poměrně málo věřících, pekař mě předběhne a začne tu svou. O tom, že je přesvědčen, že tam u nás v Evropě jsme určitě vesměs všichni katolíci a že je to tak správě. A taky o tom, že právě jejich místní křesťasťanská misie je ze všech hnutí ta vůbec nejlepší na širém světě (!), a že bychom neměli otálet a rozhodně se k nim přidat. Začínáme si připadat, jako při středověkém honu na čarodějnice. Kam se hneme, tam nás nahání. A není nám to ani trochu příjemné.

Kam jsme se to vlastně dostali

IPUCTeprve až ve chvíli, kdy píšu tenhle článek, si dávám tu práci a hledám na internetu, s jakou církví že jsme to měli tu čest. Takže dovolte, abych vám představila církevní hnutí IPUC, tedy celým jménem Iglesia Pentecostal Unida de Colombia. Přiznám se, že termín “pentekostalismus” (česky Letniční hnutí) jsem si musela vygooglit. Občas na mě v různých jazycích vykoukne článek, jehož autor tuto církev považuje za sektu. Těch je ovšem minimum. Kromě faktu, že se v současnosti jedná o jednu z nejprogresivněji rostoucích skupinu křesťanstva, se dozvídám další spoustu zajímavých věcí. Časem se proklikám až ke znaleckému posudku z pera doc. PhDr. Dušana Lužného, Dr. o církvi Nový Život, která je tady u nás v Čechách součástí pentekostálního křesťanství, tedy podle všeho jakousi obdobou toho, s čím jsme se setkali v Kolumbii.

Poznámka pod čarou aneb trocha faktů

Pan docent v posudku mimo jiné píše: Charakteru pentekostalismu … odpovídají evangelizační aktivity, v nichž hrají klíčovou úlohu evangelizační setkání, modlitby a vyznání víry. Tyto společné náboženské úkony často mívají značný emocionální náboj a vyžadují aktivní a plné zapojení účastníků takového shromáždění. Výsledkem je stav náboženského vytržení, v němž je snížen vliv běžných, každodenních kognitivních a racionálních mechanismů a člověk se dostává do stavu transu či extáze. Tento typ náboženského zážitku či zkušenosti je součástí celého pentekostálního křesťanství, byť se člověku mimo tento náboženský kontext může jevit jako nebezpečný či manipulativní, popř. může být vnímán jako forma nátlaku. S ohledem na tyto skutečnosti může (ale také nemusí) vzniknout závislost jedince na dané náboženské skupině.“

Pan soudní znalec tímto odstavcem a volbou slov přesně vystihl naše pocity. V kostele nám připadalo, že většina zúčastněných je v lehkém transu, přičemž následně jsme si pod palbou jejich věčných přesvědčovacích řečí o Ježíši Kristu a jejich skvělé církvi připadali pod tlakem. Nemluvě o faktu, že věřící, s nimiž jsme měli tu možnost se setkat, se nám zdáli na tomto hnutí závislí – nedokázali totiž myslet na nic jiného, než na Spasitele a jejich církev.

Popravdě řečeno, když jsme téhož odpoledne usedali na Bramboru a loučili se s Marcosem a celou jeho věřící rodinou, zmítaly námi smíšené pocity. Na jednu stranu jsme byli vděčni za všechnu tu pohostinnost a vstřícnost, s jakou nás přijali ve svém domě. Na stranu druhou jsme však byli upřímně rádi, že nějakou chvíli teď snad o Bohu neuslyšíme.

Mějte se tu s Pánem Bohem

„Moc rád jsem vás poznal. A hlavně prosím nezapomeňte mluvit o našem hnutí. Možná byste dokonce u vás v Čechách mohli založit pobočku naší církve,“ zkouší to na nás ještě Marcos v poslední minutě před naším odjezdem. Co má na tohle člověk říct, aby neurazil, neranil, ale zároveň dal jasně najevo, že rozhodně žádnou pobočku zřizovat nehodlá…? Namísto odpovědi tak nakonec jen zamáváme. Trapné ticho přehluší až motor naší Brambory… Jede se dál.

Jak si to tak štrádujeme směrem na jih hornatou krajinou departmentu Boyacá, napadá mě, že každý jsme jiný a ke štěstí potřebujeme něco jiného, a tak je to v pořádku. Někteří z nás musí náležet k církvi a rozjímat o Bohu, jiným stačí pohled na Východní Kordillery… My s Fandou evidentně patříme do té druhé skupiny. Amen.

Zelená Kolumbie

Kolumbie je překrásná, sláva Bohu

Těžké šedé mraky válející se na vrcholcích hor věští další liják. Ponuré počasí však okolní krajině neubírá ani trochu na kráse. Ba naopak. Při vší té nádheře kolem mě najednou polívá pocit štěstí. Kochám se nespoutanou přírodou a konečně po dlouhé době mám zase pocit, že ta naše cesta dává nějaký smysl. Musím přiznat, že jsem vážně ráda, že jsem ten náš výlet kolem Zeměgule ve Střední Americe nezabalila (a že jsem tenkrát měla vážně namále – více o tom v článku Střední Amerika: Proč jsme ji málem nedali). Přišla bych totiž vskutku o hodně. Kolumbie je krásná země s milými lidmi. Hory tady střídají další hory, celá země se nádherně zelená, dokonce i těch odpadků oproti Střední Americe rapidně ubylo (na mnoha místech dokonce i třídí odpad). Jen kdyby nám denně nepršelo. Ale to už bychom toho asi chtěli vážně příliš, honí se mi hlavou, zatímco zase začíná krápat…

Východní Kordillera, Kolumbie

Historek z Kolumbie máme v rukávu až až. Zlatá esa si však schováváme až do připravované knížky. Takže vydrž, Prťka, vydrž. 🙂 V příštím článku tady na blogu se však můžeš těšit na další neméně krásnou zemi. Podíváme se spolu na skok do Ekvádoru, kde suchou nohou překročíme rovník. Takže ¡Hasta luego!

 

Translate »