Tak a je to tady, s těžkým srdcem opouštíme Asii, abychom se vydali vstříc novým dobrodružstvím na americkém kontinentě. Máme za sebou necelé tři měsíce na cestě, ujeli jsme asi 16 000 km, projeli 7 zemí, a odnesli si spoustu nezapomenutelných zážitků, které bychom patrně doma na gauči neměli šanci zažít. Jsme sice o nějaký ty love chudší, ale čert to vem. Jak se říká, peníze budou, my nebudem. Takže jen houšť, ať to fičí! 🙂
Vraťme se teď ale na úplný počátek, na onen den D, kdy jsme na tuhle praštěnou cestu vyrazili. Celou dobu jsme se přesvědčovali o tom, že budeme mít zabaleno už minimálně týden před odjezdem a v samotný den odjezdu prostě jen nasedneme na Bramboru a pofrčíme. Haha, jak vtipné. Balili jsme jak jinak než až na tu nejposlednější možnou chvíli, vaky na motorku jsme házeli až skoro těsně před odjezdem. Nakonec jsme to ale kupodivu dali a zavčasu vyrazili na náměstí v Nové Pace, kde už na nás čekalo pár nadšenců, kteří nás přijeli podpořit. Těm patří nesmírný dík. Právě díky nim se nám totiž poštěstilo poprvé v životě zažít ten skvělý pocit být v čele moto-konvoje.

Za ty necelé tři měsíce na cestě se nám nastřádalo nepočítaně dalších super zážitků. Pokud bychom měli byť jen bodově shrnout, co „vše“ nás během cesty Euroasií potkalo, vypadalo by to asi nějak takhle:

– Projeli jsme se v Land Roveru speciálně upraveném na cestu kolem světa
– Byli svědky demonstrace pravicových extrémistů v centru Varšavy
– O chlup se vyhnuli dopravní nehodě
– Ochutnali nejrůznější druhy vodky
– Jedli tatarák z čerstvě ulovené ryby
– Nesčetněkrát se potili v tradiční ruské báně
– Píchli v poušti
– Vyměnili tlumiče
– Asi milionkrát položili motorku
– Stříleli z pistole
– Házeli nožem
– Jedli pražené cvrčky
– Smočili se v Bajkalu
– Ochutnali největšího kraba světa
– Potýkali se s dehydratací, průjmem, chřipkou,…
– Několikrát vařili bramboráky v Rusku
– Navštívili českou hospodu na Dálném Východě
– Recitovali ruské básně nemluvněti v Čeljabinsku
– Pili Krušovice v přepočtu za 350 Kč/0,5 l
– V Burjatsku zpívali na přání Kaťušu
– Pili víno na pláži Baltského moře
– Ujížděli před divokými psy
– Chytali ryby všude možně
– Spali v polorozpadající se chaloupce na Sibiři
– Krmili vysokou
– Viděli největší hlavu Lenina na světě
– Projeli od východu k západu nejrozlehlejší zemi světa
– Kouřili z ohromné šíši
– Vařili bůzy, tradiční mongolské knedlíčky
– Projeli Mongolsko tou nejbláznivější možnou trasou
– Viděli „mumii“ spícího mnicha
– Vystáli si pětihodinovou zácpu v Moskvě
– Pluli po Japonském moři
– Pomáhali na včelíně
– Svezli se litevským a ruským minibusem
– Mnohokrát objednávali jídlo náhodným ťuknutím někam doprostřed jídelního lístku
– Přes řeku viděli Čínu
– Potkali Čechy v Mongolsku
– Shlédli film Hledá se Nemo v korejštině
– Jedli konzervované šneky
– Fotili se s kazašskými policisty
– Poprvé v životě letěli letadlem
– Snědli asi tunu čínských polívek
– Jeli za bouřky, deště, sněžení, i ve čtyřiceti stupňových vedrech
– Myli se v potoce, v řece, v lavoru, nebo taky vůbec…

… ale hlavně a především jsme potkali kopu zajímavých lidí a poznali spoustu nových přátel. A o tom to vlastně celé je.
Už od začátku se potýkáme s nejrůznějšími předsudky. V Polsku nás lidé varovali před Litevčany. V Litvě zase před Lotyšany. Všichni se ale shodli na jednom: „Vy jedete do Ruska? Panebože, tam je strašně nebezpečno! Dávejte si pozor, a hlavně nikomu nevěřte! Mají tam mafii a tak vůbec…“ Dnes nám to připadá až směšné. Ten strach z neznáma, ty zajeté stereotypy, které mezi lidmi kolují a na kterých většinou není ani za mák pravdy. Anebo to pravda je a my jsme prostě jenom měli nesmírné štěstí na dobré lidi.
Sociální síť CouchSurfing na to má úžasně pravdivé motto. Ve chvíli, kdy při hledání potenciálních hostitelů zadáte jakékoli místo na světě, objeví se nápis v angličtině, který by se dal volně přeložit asi takto: „Vy už tam máte přátele, jenom jste je doposud nepotkali.“ A přesně v tomhle duchu probíhala celá naše cesta Evropou a Asií. A zdaleka nešlo jen o couchsurfery, u kterých člověk přeci jen jistou náklonost předpokládá. Oslovovali nás i úplně cizí lidé. Někteří z nich nám pomohli byť „jen“ dobrou radou, vlídným slovem, pozváním na čaj, nebo třeba i slevou při placení v restauraci… Dokonce se našli i tací, kteří nás rovnou pozvali k sobě domů, nechali nás přenocovat a s radostí se s námi podělili o to málo, co mají. S mnohými z nich jsme doposud v kontaktu a troufáme si říct, že se z nás stali dobří přátelé.
Ani byste nevěřili, jak moc dokáží být někteří lidé pohostinní, přátelští a nápomocní. Možná, že svět není až tak zlej, jak se nám média a školní instituce snaží vtlouci do hlavy… Samozřejmě – na vola může člověk narazit kdekoliv, nám se ale zdá, že dobří lidé na světě stále ještě převažují… Politika je věc jiná, ovšem obyčejní lidé se ještě stále zdají být celkem „normální“.
A teď už dost toho sentimentalismu a sluníčkářství. Pojďme se raději podívat na pár dalších postřehů z Asie, které by se vám při plánování podobného výletu možná mohly hodit:

RUSKO
Pokud ještě nevíte, kam letos o prázdninách vyrazit, Rusko se vám jistě vyplatí. Rubl šel dolů, takže v současné době je pro nás pobyt na území RF poměrně levnou záležitostí. Jídlo vycházelo asi na polovinu ceny v ČR a benzin lze pořídit za cenu třetinovou nežli u nás. Nebyl problém tankovat 95 oktanů s rozptylem lepších benzínek co každých max 200 km.
Po celou dobu cesty Ruskem jsme se cítili naprosto bezpečně, stačí se jen řídit obvyklými bezpečnostními pravidly, jako například nemávat balíkem peněz před nosem každému, kdo jde zrovna kolem, kufry pro jistotu zamykat, pasy s vízy nosit vždy při sobě, a tak podobně. Prostě pokud budete používat starý dobrý selský rozum, patrně vám nic nehrozí. Lidé tady jsou extrémně pohostinní a vlídní, což předčilo veškerá naše očekávání.
V létě mohou teploty dosahovat klidně až 40°C, a to jak v evropské části Ruska, tak na Sibiři a Dálném Východě. Noci však bývají poměrně chladné, je třeba na to při balení myslet. Základy ruštiny nejsou od věci. Za prvé se bez ní takřka neobejdete (anglicky tu mluví většinou jen mladí lidé ve velkoměstech, navíc téměř všechny nápisy jsou psané azbukou), a za druhé, když místní uvidí snahu dorozumět se jejich rodným jazykem, budou k vám mnohem otevřenější. Ostatně jako asi v každé jiné zemi světa.
Co se týče silnic, rozhodně se je nedá hodnotit pouze jedním slovem. Nejsou ani dobré, ani špatné. Například úsek od hranic s Lotyšskem až do Moskvy je v super stavu. Naopak budete-li muset přejíždět přes pohoří Ural, připravte se na čiré utrpení. Člověk si to prostě musí odskákat. Úsek Čita-Vladivostok je, co se stavu silnic týče, naopak doslova úžasný. Skvělý asfalt, malý provoz, jedete prakticky pořád rovně, takže se nelze ztratit. Na druhou stranu je tenhle úsek poněkud nudný. Vše co vidíte, jsou totiž jen stromy, stromy, stromy a pro jistotu ještě jednou stromy. Můžete jet třeba i tisíc kilometrů a nenarazit na nic zvláštního (vyjma lesa, samozřejmě).

KAZACHSTÁN
Pro Kazachstán platí víceméně totéž co pro Rusko. Nezapomeňte si zavčasu vyřídit víza, protože na hranicích vám je nikdo nevydá. Hned za hranicemi si pak vyřiďte lokální povinné ručení, jinak vám hrozí mastná pokuta. Silnice? Na některých místech super asfalt, jinde díry, a o pár kilometrů dál klidně i polňačka. Strašně moc záleží na výběru trasy. Kuchyně výtečná, stejně jako v Mongolsku se tu hodně vaří z beraniny. Ceny potravin, ubytování i benzínu jsou tu o něco dražší než v Rusku. S ruštinou se domluvíte všude, s angličtinou je to na štíru.

MONGOLSKO
Bohužel i do Mongolska potřebujete víza, takže na to myslete zavčasu. Nebuďte tak blbí jako jsme byli my a pořádně si naplánujte trasu. My to vzali severní cestou, což byla patrně chyba, poněvadž tam je asi tak 80 % offroadu vůči 20 % asfaltu. Dole na jihu je to prý s asfaltem lepší, ale tohle si pro jistotu před cestou dobře ověřte, aby nám pak do schránky nechodili výhružný dopisy. Co se ovšem musí nechat je fakt, že když už někde asfalt mají, tak je to super kvalita, po které se dá bez problémů svištět klidně i 140 km/h, nebo i víc, pokud nejste tak šíleně naložení jako naše Brambora.
Co se dorozumívání týče, zapomeňte na jakýkoliv světový jazyk, nad kterým jste se potili ve školních lavicích. V Mongolsku to vypadá asi nějak takhle: „Do you speak English?“ – následuje vykulený výraz. „Gavarítě parůsky?“ – ten samý výraz. „Sprechen Sie Deutsch?“ – výraz tváře se nemění. „Parlez-vous français? – stále ten stejný přitroublý výraz. „¿Habla usted español?“ – nic. „Parla italiano?“ – načež následuje buď výbuch smíchu, útěk, kývání hlavou ze strany na stranu, anebo v nejlepším opět ten přihlouplý výraz tváře. Vůbec nejjednodušší patrně je zkusit mluvu tzv. „rukama nohama“, ačkoli ani ta vám úspěch nezaručí. Když se například v jedné vesnici zeptáte nezávisle na sobě několika lidí na cestu, zaručuji vám, že každý z nich ukáže jiným směrem. Takže naše rada zní: Vezměte si s sebou mongolsko-český slovník, vyzbrojte se kvalitní mapou (nejlépe koupenou v Mongolsku s mongolskými nápisy), GPSkou a v neposlední řadě hlavně trpělivostí.
Svoje věci si hlídejte. Příležitost dělá zloděje. Nám například zmizlo přímo před očima nářadí. V noci, když jsme spali, se zase někdo snažil dostat do kufrů na motorce. Je to holt stále ještě dost chudá země, takže takový motocestovatel z Evropy je pro mnohé boháč, který se bez pár svých věciček jisto jistě bez problémů obejde. Jinak je to ale nádherná země, která nám doslova učarovala. Návštěvu vřele doporučujeme, budete okouzleni!
A ceny? „Jste turisti, takže všechno může být až 10x dražší.“ řekl nám jeden mladý mongolský průvodce, který jako jeden z mála uměl anglicky. Takže pokud je vám jedno, že si jako turista připlatíte v přepočtu pár korun/desetikorun, pak nic řešit nemusíte. Pokud ne, čeká vás dohadování (rukama nohama) a většinou cenu o dost srazíte. Nejdražší je balená voda (cena jako v ČR), jídlo v restauracích (podává se tu hlavně skopové) je asi na čtvrtinové ceně oproti Čechám. Cena za benzín je plus mínus stejná jako v Kazachstánu.

JIŽNÍ KOREA
Na začátek pro vás máme jednu dobrou zprávu. Pro Jižní Koreu nepotřebujete žádná víza. Peníze ušetřené za vízovou byrokracii vám však přijdou vhod, Korea je totiž poměrně drahá země. Rozhodně dražší než všechny tři výše zmiňované státy. Lidé jsou tu nesmírně milí a vstřícní, zvláště když přijedete na motorce až z Evropy – to jste pak vážně za exoty, se kterými se rádi podělí například o dobré jídlo. Jo, jídlo tu mají fakt dobrý. Málo masa, spíše hlavně rýže a všemožná zelenina, ale je to vskutku mňamka. Milovníci mořských potvůrek tu zaplesají. Kdo chce experimentovat, může zkusit třeba pražené cvrčky nebo maso psí. Na to jsme my ovšem nikde nenarazili.
Kempovat se dá téměř všude, na pár místech v zemi se dokonce nachází plně vybavené kempy s tekoucí vodou, toaletami, a tak podobně – a to vše úplně zdarma. Nejlevnější motel se dá sehnat asi za 40 000 wonů na noc, což odpovídá zhruba 900 korunám českým. A to je celkem pálka. Menu v restauraci, ze kterého se do sytosti nají dva lidi, vyjde zhruba na nějakých 7 000 KRW, což se dá, pokud tam nechodíte denně. Čínská polívka se dá pořídit třeba i za 1000 KRW, což je asi dvacka. Pečivo, maso, mléčné výrobky, ovoce a zeleni v obchodech neseženete. Pro ty je nutné vyrazit na tržnici a platit v hotovosti. Litr benzínu vyšel zhruba na 1800 KRW, v přepočtu tedy na nějakých 40 Kč/l. Vzhledem k politické situaci je prakticky nemožné dostat se do Jižní Koreje po souši. Musíte tedy volit buďto trajekt nebo letadlo, což náklady na návštěvu země ještě zvyšují. I přesto ale tahle země rozhodně stojí za návštěvu.
Co se jazyka týče, připravte se na stejnou situaci, jakou jsme popisovali výše v odstavci o Mongolsku. Anglicky tu umí málokdo, nanejvýš mladá generace v Soulu. Mimo hlavní město je s tím ale velký problém, anglicky neumí dokonce ani v turistickém centru hned vedle památky UNESCO. Každopádně rukama nohama a za pomoci slovníku v mobilu se možná nějak domluvíte.

Toť vše, případné další dotazy rádi zodpovíme. Teď už hurá na další etapu našeho výletu po zeměguli. Amerika volá! 🙂

Translate »