Na maličký hraniční přechod La Tina mezi Ekvádorem a Peru dorážíme zhruba v poledne. Je horko a většina úředníčků si s největší pravděpodobností dává siestu. Alespoň o tom svědčí okénko celnice, za kterým vůbec nikdo nesedí. Naše volání přes mříže otevřeného okna se míjí účinkem. Nezbývá, než čekat.
Dlouhou chvíli si krátíme zkoumáním samolepek, které tu po sobě zanechali cestovatelé z celého světa. Maličký hraniční přechod La Tina mezi Ekvádorem a Peru je evidentně velmi oblíben u českých cestovatelů. Na okýnku migračního úředníka se skví všeho všudy asi osm samolepek, z nichž celá polovina patří Čechům. A pak, že my Češi nejsme světoběžníci!
Údržbář s platem celníka
Usedáme do stínu oplechované střechy a posloucháme šumění vánku, který zlehka ovívá naše zpocená čela. Najednou se nám nad hlavami začnou ozývat rány jak z děla. „Co se to děje?“ podivuju se. Fanda se intuitivně zvedá, popochází kousek stranou tak, aby dohlídl na střechu celnice. „Buenos días!“ ozve se z rozpálené střechy. „Čekáte dlouho?“ procedí muž v černé uniformě skrze rty v nichž svírá krovák, zatímco si levačkou otírá pot z čela. V levé ruce drží kladivo. „Asi opravář,“ vysvětluje mi Fanda. Zvedám se, abych muže pozdravila, ale on už mezi tím slézá ze strany budovy dolů po přistaveném žebříku. Všímám si, že má na košili vyšitý nápis „aduana“, tedy celnice. „Tohle asi nebude opravář,“ prohodím česky směrem k Fandovi. A vskutku, upocený „opravář“ si otře špinavé ruce do kalhot uniformy, odemkne dvířka malé kanceláře, pustí naplno větrák a usedá ke stolu: „Llegada o salida?“ „Llegada,“ odpovídám na otázku, zda vstupujeme nebo vystupujeme ze země. „Pasaportes, por favor!“
Zatímco úředníček vyťukává na klávesnici potřebné údaje, nedá nám to, a vyzvídáme, co že to dělal na té střeše. Dozvídáme se, že střechu je potřeba vyspravit, ovšem nejsou na to lidi a v rozpočtu na to nezbývají prachy. A tak se holt místní úředníci ve volných chvílích mění v údržbáře. Celník se mračí. Není divu, my bychom se asi taky mračili, kdybychom v tom horku museli lézt po rozpálené střeše. Po chvíli ovšem zjišťujeme, že oprava střechy není tím pravým důvodem k vráskám na jeho čele: „Českou republiku tady nemám,“ hlásí nám zpoza mříží.
Česko? Nic takovýho neexistuje
„Nerozumím,“ odpovídám. „Českou republiku nemám v databázi,“ zopakuje pomalu a srozumitelně celník. „Jak je to možný?“ nechápu. „No hay República Checa,“ přesvědčuje mě do třetice úředník o tom, že podle jeho databáze nic takového jako Česko neexistuje. To přece nemůže být možný. Už jsme projeli tolik států a nikdy nikde nebyl problém. Navíc na okýnku celnice vidím pár samolepek, které tu po sobě zanechali naši čeští kolegové cestovatelé. Když se dostali přes hranice oni, musíme se tam logicky dostat i my.
Po dlouhých minutách hledání si nakonec celník volá na pomoc oddychujícího kolegu. Ten, evidentně nevrlý, protože byl nucen přerušit odpolední siestu, horečnatě buší do klávesnice. Během vteřiny v databázi nachází Českou Republiku, hodí na kolegu pohrdavý výraz a beze slova se jde znovu uvelebit na kanape. Tak, to bychom měli. Teď už jen zařídit import motorky a můžeme frčet dál.
V poledne ani peruánský kuře nehrabe
„Import motocyklu zařizuje kolega. Ten má ale právě teď pauzu. Musíte si tedy chvíli počkat,“ ukazuje úředník nesměle na kolegu ležícího na gauči. No co už, Latinská Amerika nás naučila nikam nespěchat. A tak zatímco úředník se znovu šplhá na plechovou střechu celnice, my trpělivě čekáme. Po pár minutách se jeho spolupracovník neochotně zvedá z kanape a během minutky vyřídí všechny podstatné náležitosti. „Bienvenidos a Perú,“ vykouzlí nečekaně na rozloučenou dokonce i úsměv. Takže třikrát hurá, jsme oficiálně v Peru!
Region Piura? Zelené tropy i vyprahlá poušť
Těsně za hranicemi s Ekvádorem je příroda v Peru vážně překrásná… Regionu Piura tady na severu Peru se díky působení dvou proudů, teplého El Niño a studeného, který se nazývá Humboldt, přezdívá „Země, kde se tropy střetávají s pouští“. Ještě naposledy se tak kocháme všudypřítomnou zelení, než nás nakonec po pár desítkách kilometrů přivítá suchá pustina.
Sladká žlutá voda a slast na jazyku
Na hranicích nám vyhládlo, a tak krátce za nimi stavíme na oběd. Usedáme ke stolu jediné hospůdky široko daleko a modlíme se, aby zde brali dolary. Široko daleko totiž není jediný bankomat, ze kterého bychom mohli vytáhnout peruánské soly. Směnárna také nikde, ta na hranicích byla samozřejmě zavřená. Pan vrchní je však velmi milý a na naši nabídku platit dolary kývne. Bodejť by taky ne, vždyť jsme široko daleko jediní zákazníci.
Kromě kuřete s rýží si objednáváme taky tradiční peruánskou žlutou Inca Kolu, k jejíž výrobě se používají místní bylinka aloisie trojlistá. Zjišťujeme, že chutná jako přeslazená dětská žvýkačka a shodujeme se na tom, že víckrát už si tuhle sladkou vodu s bublinkama asi jen tak nekoupíme. Naše chuťové pohárky zachrání až servírované jídlo. To byste nevěřili, jak dokáží Peruánci takové obyčejné kuře s rýží povýšit na dokonalý kulinářský zážitek. Nebo je to snad tím hladem? Brzy zjišťujeme, že naše prázdná břicha s tím nemají co do činění. Ne nadarmo je peruánská kuchyně jednou z nejvyhlášenějších v celém světě. Nám tady (snad kromě zmiňované žluté limonády) chutná úplně všechno, co ochutnáme. Troufáme si říct, že po mexické kuchyni je to druhá nejlepší kuchyně na celé naší dosavadní trase.
Když přes odpadky nevidíš poušť
Nu což, je na čase otřít sliny a vydat se dál. Čím více na jih směřujeme, tím rychleji se nám krajina mění před očima. Země je čím dál tím vyprahlejší, zeleně rychle ubývá, zatímco odpadků rapidně přibývá. Už si zase připadáme jako někde v Hondurasu. Všude kolem silnice se povalují tuny plastu, papírků a dalšího odpadu. Neutuchající vítr si s odpadky pohrává, takže nám celkem často křižují cestu a lítají všude kolem. Ještě před chviličkou jsme obědvali ve společnosti usměvavého pána a jeho dvou koček, obklopeni zelení, a najednou si ve srovnání s tím připadáme jako v nějakým postapokalyptickým filmu.
Po asi 130 km jízdy pouští, kde písek střídají odpadky, konečně dorážíme do Piury, hlavního města stejnojmenné provincie, kde máme mezi jejími 380 000 obyvateli najít Paolu a Carlose, kteří zde provozují místní motoposadu (O tom, co je to motoposada, jsme se rozepsali tady). Město samotné je na americké poměry vcelku dost staré. Jedná se vlastně o třetí nejstarší město v jižní Americe založené Španěly. Tento počin má na svědomí kdo jiný než conquistador, dobyvatel říše Inků a zakladatel hlavního města Limy, Francisco Pizarro González, první markýz de los Atabillos, muž, který de facto zničil říši Inků.
Trocha toho dějepisu, aneb když jedeš do Peru, musíš znát Pizarra
Tenhle chlapík původem ze španělského Trujilla vyplul r. 1502 s největší flotilou, jaká se do té doby vydala z Evropy do Nového světa vstříc Hispaniole, kde sloužil ve službách místního guvernéra. O pár let na to vyrazil po boku objevitele Vasca Núñeze de Balboy na průzkum oblasti Panamské šíje. Během pár let se poměrně lišácky vyhoupl až na funkci starosty a soudce nově založeného města Panama City. Tam si vesele hověl až do chvíle, kdy poprvé uslyšel povídačky o Eldorádu, legendární říši zlata, tam někde na jihu.
Po několika neúspěšných výpravách nakonec doplul až na pobřeží Peru. Odtud se vrátil s velkou kořistí, což udělalo dojem na španělského krále, který jej vzápětí pověřil, aby tuto bohatou zemi dobyl. Roku 1531 se tak světoběžník Pizarro vydal podél pobřeží a v srpnu 1532 založil dnešní Piuru. Následně pak obsadil incké město Cajamarcu a bez boje dobyl centrum Incké říše Cuzco. Nedlouho na to založil blízko pobřeží další město, Ciudad de los Reyes (Město králů), pozdější Limu. Dalo by se tedy říci, že kam se ode dneška od Piury na jih hneme, tam budeme narážet na Pizzarovo stopy… V tuto chvíli nás ovšem mnohem víc zajímají stopy Paoly a Carlose.
Ani zvonky, ani čísla popisná
Podle uvedené adresy přijíždíme na jakési sídliště. Bytových domů je tu jako smetí (a to doslova), na mnohých z nich ovšem chybí číslo popisné a takovou vymoženost, jakou jsou prachobyčejné zvonky se jmény, tu už vůbec nevedou. Pomalu si začínáme zvykat, že najít v Latinské Americe konkrétní adresu, je jako hledat jehlu v kupce sena. Žádná z našich simkaret na území Peru nefunguje, WiFi zónu v širokém okolí nenacházíme, takže nezbývá než se začít ptát po lidech.
Nejprve se obracíme na dvě postarší dámy sedící na lavičce přímo naproti domu, ve kterém má podle všeho bydlet našeho hostitelská rodina. Obě paní jsou moc milé. Vehementně nám vypráví o všem možném, o motorkáři Carlosovi však prý nikdy neslyšely. Máme se prý zeptat v místním obchůdku, prodavačky přece většinou mívají přehled.
Do obchodu pro radu
Stejně jako v mnoha jiných zemích v Latinské Americe, i tady vypadá obchod jinak, než jsme na ně u nás zvyklí. Jako nakupující se dovnitř nedostanete. Mezi vámi a prostorem samotného krámku se nachází velká silná mříž, která se prakticky nikdy neotvírá. Veškeré zboží se při nákupu složitě prostrkuje skrze mříže, celý nákupní proces tak připomíná spíše návštěvu příbuzného ve vězení než výměnu zboží za peníze. Navíc musíte počítat s tím, že v obchůdku většinu času nikdo není. Abyste mohli nakoupit, musíte nejprve zazvonit. Pak notnou dobu čekáte. Když máte štěstí, tak na vás po několika minutách zpoza závěsu vykoukne nějaký dospělák. Když štěstí nemáte, přijde vás, jako v našem případě, obsloužit dítě.
Asi sedmiletý prcek naší hatlamatilce evidentně moc nerozumí. Pravděpodobně očekával, že bude prodávat pečivo a Inca Colu, jako to už má praxí naučené, a ne že bude luštit, co po něm tihle dva cizinci v prapodivných kombinézách chtějí. Nakonec si po několika dlouhých minutách volá na pomoc maminku. Ta už vypadá, že nám rozumí, ovšem ani u ní neuspějeme. Žádného motorkáře Carlose nezná, a zda prý si něco koupíme. Kupujeme čokoládu, alespoň budeme mít nějaký prezent pro Carlosovy děti (pokud se nám je však někdy podaří najít), děkujeme a jdeme to zkusit zase o dům dál. Hned na rohu ulice stojí další krámek. Zkoušíme štěstí tam.
Další děcko za mřížemi
Aj aj aj, zase nás přichází obsloužit dítě. Najít Carlose bude asi vážně těžký. K našemu milému překvapení nám ale tenhle špunt i přes velkou nedokonalost naší španělštiny rozumí, dokonce se zdá, že zná Carlose. Svým malým prstíčkem ukazuje skrze mříže přímo na protější dům. „Qué piso es?“ táži se na patro. Chlapeček znovu ukazuje přímo na garážová vrata v přízemí protějšího domu. „To je ale garáž, ne?“ ptám se ho nechápavě. „Ne, tam bydlí Carlos a Paola.“
Heuréka, našli jsme to
„Jiný kraj, jiný mrav,“ mrká na mě pobaveně Fanda a štráduje si to přes ulici směrem ke garážovým vratům. Silně na ně zaklepe a čeká. Po chvíli se s vrzáním vrata otevřou a v nich už od pohledu sympatická žena ve fialových šatech. „Hola amigos, bienvenidos! Soy Paola.“ Představuje se Carlosova žena a srdečně se na nás při tom směje.
Garáž nebo obývák? Dva v jednom
Po prvotním ohledání garáže zjišťujeme, že tento prostor plní svou funkci dokonale. Není to totiž pouhopouhý domeček pro motorku, je to vlastně i obytný prostor pro čtyřčlennou rodinu. Garáž je tak vlastně zároveň i obývákem a jídelnou, celý byt se pak navíc sestává ještě z jednoho průchozího pokoje, ložnice, miniaturní koupelny a kuchyňského koutku. Vítejte v Carlosově příbytku.
Na evropské poměry je to sice poněkud bídné bydlení, i přesto se tu cítíme dobře. Co na tom, že motorka zaujímá hlavní místo v rámci celého obýváku. Stísněný prostor i přes minimum věcí a celkovou ošuntělost starého nábytku působí celkem útulně. Zatímco Fanda parkuje motorku hned vedle Carlosovo čínského stroje, Paola už nese na stůl lahodně vonící teplou večeři. Carlos i děti prý budou doma co nevidět…
Tohle všechno se dá zažít za jeden jediný den v Peru. Asi už chápete, že historek z téhle veliké země máme v rukávu nespočet. Proto jsme se rozhodli, že i příští článek tady na blogu věnujeme právě Peru. Takže ¡Hasta pronto! 🙂
PS: Dnes jsme spolu překročili hranice. Jaký to je pocit přejít poprvé v životě ekvátor, si můžete přečíst v článku Ekvádor: Jak jsme spali „na bezďáka“ a překročili rovník suchou nohou.