Je 1. 6. 2016 a my se probouzíme do krásného rána u břehu malé říčky nedaleko města Ulángom. Snídáme, balíme věci, a já si hrdě připomínám svůj včerejší úspěch – vytažení duše ze zadní gumy. Samotné opravě totiž předcházela hodina mávání, ukazování, a kreslení do písku před pneuservisem. Nakonec se však podařilo. Navíc dnes nás prý čeká asfalt, a tak jsem pln sil a hřejivého pocitu, že se nám už nemůže nic stát. Omyl…
Ranní hygiena pro naše stroje
Po 200 metrech od našeho stanoviště zastavujeme u brodu, který jsme včera hravě překonali. Sandro nečekaně pokládá svého Transalpa do bahnitého koryta potoka. Pomáháme mu těžký stroj zvednout a zjišťujeme vzniklé škody. Plexi rozbité ve dví a podlitina na jeho intimních partiích. Zatímco si Sandro jednou rukou drží naražené mezinoží a druhou rukou izolepou slepuje plexi, já vyhlížím lepší místo na překonání zrádného potoka. Po chvíli nacházím sice hlubší místo, na první pohled však s kamenitým dnem – a snad poprvé v životě udělám tu školáckou chybu, že si brod předem neprojdu. Pořád pln optimismu se s úsměvem na tváři rozjíždím vstříc vodní hladině, do které v okamžiku potápím nejen sebe, ale i přeloženou Bramboru. Kačka šmahem přibíhá, a společně zvedáme potopený stroj.
Zatímco Kačka vylévá vodu z bot, já zjišťuji napáchané škody. Odnesl to boční kufr. Praskl hlavní svar. V téhle situaci pomáhá jediné řešení – izolepa a gumicuk kolem celého kufru. S touto úpravou nakonec konečně opouštíme Ulángom a podle cedulí jedeme směrem na město Mörön. Cestu nám zpříjemňuje podezřele rovný asfalt, po kterém se jede jedna báseň.
Frčíme si to
Jízdu po silnici doprovází krásná zelená krajina, která se po čase mění na písčitou. Sem tam pastevec se svým stádem, který za námi mizí stejně tak rychle, jak se před námi objevil. Náležitě si svižnou cestu užíváme, děláme srandičky, troubíme na velbloudy u krajnice, zdravíme protijedoucí mongolské „motorkáře“… To všechno až do té doby, než se před námi objeví ohromný val značící konec asfaltu. Stavíme, abychom se podívali do mapy a zkusili z ní vyčíst, za jak dlouho se opět napojíme na asfaltovou cestu, a k našemu velkému zděšení zjišťujeme, že celou dobu jedeme špatným směrem. Radíme se s Italy, jestli budeme pokračovat v cestě a necháme se překvapit tím, co přijde, anebo jestli se vrátíme do Ulángomu a tam zkusíme najet na správnou cestu. Možná za to může naše lenivost, možná touha po dobrodružství, ale nakonec se jednohlasně shodneme na variantě nevracet se. A tak se vydáváme vstříc neznámému, do říše „Za valem“.
Za valem roleta
Objíždíme ohromnou hromadu písku a z toho, co vidíme za ní, se nám začínají rosit čela. Rozestavěná silnice – krásný asfalt se rázem změnil na šílenou štěrkovou roletu končící v nedohlednu. Okolní vyprahlá krajina dává tušit, že jakýkoliv pokus o opuštění cesty by končil rychlým pádem v hlubokém písku. Říkám si, že to zase až tak hrozné nebude, přeci jen už jsem v životě projel mnoho takových cest. Jenomže není roleta jako roleta. Tahle má hloubky výmolu dobrých 5-10 cm, které pravděpodobně způsobily všudypřítomné obří přeložené Kamazy zásobující zdejší města.
Najíždím tedy střídavě na kraj cesty, pak na její prostředek, s vidinou toho, že najdu pruh, kde je povrch sjízdnější. Nedaří se. Nabírám rychlost s tím, že ty hrozný díry „přeletíme“. Výsledek je stejný, jako když jedeme krokem. Tak si to svištíme střídavě rychle, střídavě pomalu, a přitom pozorujeme ten orchestr, který motorka vydává. V kufrech se mydlí věci o sebe… Rachotí kardan i kola převodovky… Plexi štítek plní spíš funkci vějíře nežli ochrany před proudícím vzduchem… Vibrace a křeče v rukách připomínají práci s bouracím kladivem… Doslova před očima se povolují šrouby na řídítkách, a dokonce i lepené spoje na rámu a teleleveru.
Odpočívej v pokoji, tlumiči
Několikrát si dáváme pauzu. Sahám na přední tlumič. Je tak rozpálený, že na něm pomalu nemohu udržet ruku. Stavíme po častějších intervalech, ale přes veškerou snahu s námi asi po 100 kilometrech v tomhle pekle začne motorka poskakovat jako nadmutá koza. Rosím se už nejenom na čele – právě mi došlo, co se pravděpodobně stalo. Sesedáme a já mám strach se na tu spoušť byť jenom podívat. Zadní tlumič zkapal, a to doslova. Olej po celé kyvné vidlici dává tušit, že tlumič je zkrátka po smrti. A ten přední k tomu také nemá moc daleko. Kačka vše bere s optimismem jí vlastním, a já jsem tak unavený, že nemám ani sílu na to, abych se vztekal. Naprosto odevzdaný nastalé situaci zasedám k tlumiči a cpu mezi pružinu duši z kola, abych alespoň trochu minimalizoval velikost jeho zdvihu a následné rány do rámu motocyklu.
Káča přesedá a já trpím
Tlumič je provizorně „opraven“. Kačka usedá na Claudiovu Tenerku s tím, že alespoň trochu ulehčíme Bramboře. Teď je jenom na mě, jak se vypořádám s jízdou po takovém povrchu s poskakující motorkou. Těžko. Kvůli častým nárazům na jisté velmi choulostivé tělesné partie se vsedě prostě jet nedá, preferuji tedy jízdu vestoje, a snažím se alespoň částečně nohama tlumit rány do podvozku.
Tempem pěšce zdoláváme ještě asi 50 km tohoto šíleného úseku, než konečně sjedeme na klasickou polňačku, kde naši rychlost o něco zvyšujeme. Po dalších asi 80 km lehkého offroadu s rozbitým zadním tlumičem dorážíme do nemalé vesničky, kde se v polomrtvém stavu kácíme do stanu. Nevadí nám ani zvědaví místní slídící okolo motorek, ani pobíhající divocí psi.
Na dně
Časně ráno nás Sandro budí s tím, že musíme rychle vyhledat servis. Nikdy nám nedělalo větší problém vstát. Rozpohybují nás až střevní problémy. Do toho se Kačce spustilo ječné zrno, mě se pro změnu začíná projevovat tenisový loket. Stav naší kůže dává tušit nedostatek vody a vitamínů. Sáhli jsme si na samotné dno svých sil? Nevíme, ale minimálně jsme se k němu dnes ráno dost přiblížili.
Během toho, co mi Sandro pomáhá demontovat poškozený tlumič, já musím své rozbolavělé tělo několikrát rychle přesunout do nedaleké kadibudky. Tlumič je konečně venku a my míříme do „servisu“ na návsi, který je i v 10 hodin všedního dne zavřený. Od místních se dozvídáme, že se majitel včera v noci strašně ožral, a že spí. Prý by nám stejně nepomohl, protože umí jen přezouvat pneumatiky. A tak jsme opět odkázáni na naší improvizaci.
Ať žije improvizace
Se Sandrem nacházíme starou pneumatiku z Kamazu, kterou podélně rozřízneme a výsledný pruh gumy kladivem namlátíme mezi pružinu tlumiče. Celou tuto nádheru dovršíme nasunutím staré duše na tlumič, kterou stáhneme fofrpáskama. Italové volí celkem výstižný pracovní název „preservativo“, a skutečně – pánskou ochranu tahle improvizovaná oprava skutečně připomíná.
Naším novým o chlup rychlejším tempem pokračujeme několik dní směrem na Mörön, kde doufáme, že necháme tlumiče opravit, anebo se při nejmenším konečně připojíme na internet. V průběhu naší cesty se setkáváme s šotolinou, roletou, pískem, kamením vyschlých koryt řek, ale i s krásnými polními cestami, kde zvyšujeme tempo na úctyhodných 40 km/h.
Mörön konečně dobyt
Ve všech více terénních úsecích je s motorkou problém, protože odskakující kolo nedovolí pneumatice dokonalý záběr. A tak celkem často padám, zahrabávám se, a ve výsledku je to posilovna pro všechny účastníky zájezdu. Naštěstí nám energii dodává všudypřítomná krásná příroda a vidina toho (jak nám tvrdí bezpočet místních), že za pár kilometrů přeci už konečně musí být asfalt. A skutečně, po pár dnech a stovkách kilometrů dorážíme do Mörönu, kde už na nás čeká tolik vytoužená vyasfaltovaná silnice a v hotelové restauraci také free WiFi. Brzy zjišťujeme, že pomoci se v Mongolsku nedočkáme, a že jediná možnost je nechat si poslat nové tlumiče do Ruska.
Arrivederci, přátelé
Nastal čas se s Italy rozloučit. My se potřebujeme vydat směrem na sever, do hraničního městečka Kjachta, kde už nás očekávají naši známí, a kam nám má za několik dní dorazit i baliček s novými tlumiči, Italové naopak míří na jih směrem na Ulánbátar, kde si potřebují vyřídit ruská víza pro cestu do rodné vlasti. Loučíme se se Sandrem a Claudiem a děkujeme jim za pomoc. Zachránili nás z nejhoršího. Nejen, že nám pomohli s píchlou gumou (doporučujeme ti přečíst si článek Mongolsko: Jak jsme píchli v polopoušti a málem tam nechali duši) a vyteklým tlumičem, dělili se s námi také o vodu, jídlo a díly na motorku. Strávili jsme s nimi celkem 6 dní plných dobrodružství a stali se z nás dobří přátelé. Už teď víme, že se s nimi určitě nevidíme naposledy. Takže arrivederci, amici! 🙂
PS: Základní informace pro cestu Mongolskem najdeš v článku Asie: Shrnutí a rady na cestu po Rusku, Kazachstánu, Mongolsku a Jižní Koreji.