Po všech ranních rituálech se s našimi italskými druhy balíme a vyrážíme doporučenou cestou z městečka Chovd na Ulángom. Cesta je dle zdejších více než dobrá, nenáročná a zajímavá. A tak natěšení a plni očekávání vyjíždíme z města. Tato nálada se nás drží po celou dobu co jedeme po hladkém novém asfaltu až do chvíle, kdy asfalt náhle končí. Teď už nás až do Ulángomu čeká jen a jen offroad. Polopouští.
Mongolsko? Písek, kam se podíváš
Polopoušť nás vítá jak se patří – hlubokým pískem, po kterém se takřka vůbec nedá jet. Ve chvíli kdy se do písku vjede se do něj přední kolo naší přetížené Brambory zaboří a jakýkoliv pokus o zatočení většinou končí pádem. Jediné, co se nám osvědčuje, je tzv. styl „na kačera“. Čili jet pomalu a roztaženýma nohama simulovat pomocná kolečka jako je tomu u dětského jízdního kola, a tím regulovat pády. Někdy ovšem ani kačeří styl nepomáhá a člověk se ocitne hlavou v písku ani neví jak.
Když ti krovák píchne pneu
Pomalým tempem tedy jedeme asi 45 km tímto zrádným terénem. Podnebí je zde nehostinné. Písek, sem tam kámen, žádné jezero, jenom seschlé klestí, horko a nekonečný prostor. Stavíme s tím, že si potřebujeme dát krátkou pauzu na pití a poradit se, jak co možná nejlépe po těchto cestách necestách jet. Sandro zaparkuje pár metrů za námi. Chvíli se upřeně dívá na Bramboru a pak s děsem v očích zvolá: „Avete bucato, ragazzi!“ Italsky sice ani za mák nerozumím, z jeho tónu v hlase však chápu, že se stalo něco, co se stát nemělo. Opatrně s Kačkou slézáme z motorky a jdeme se podívat na tu spoušť. V zadním kole je zapíchnutý hřebík, lépe řečeno pořádný hřeb, ještě lépe řečeno krovák.
Nechápeme, kde jsme k němu přišli. Kam jen lidské oko dohlédne, všude samý písek. Po lidské přítomnosti nikde ani stopy, široko daleko žádná jurta či dům, nikde ani živáčka. A pak najednou tady uprostřed ničeho hřebík jako kráva. A jako na potvoru si k zapíchnutí vybral zrovna naší fungl novou pneu.
V nouzi poznáš přítele
Zapínám kameru, kde je posledních 15 minut nahrávání, s tím, že to bude stačit. Taková banalita je u bezdušové pneumatiky otázka pár minut. Beru do ruky kleště a tahám krovák ven. Pneu syčí a 3 atmosféry tlaku se okamžitě mísí s horkým vzduchem mongolské polopouště. Poté z kufru vyhrabu návod, čučím do něj a snažím se co nejrychleji pochopit, jak na to. „Děláš to poprvé?“ táže se mě Sandro. „Ano, poprvé,“ odpovídám popravdě. „Ukaž, dej mi to,“ sedá Sandro aktivně k pneu s tím, že to opraví. „Máš knoty?“ ptá se. „Jistě a hodně“ s klidem odpovídám, a v tu chvíli ještě naivně věřím, že bude stačit jen jeden knot. Podám klasické podlouhlé knoty. Sandro sebejistě zahazuje návod, po všech svých cestovatelských zkušenostech přeci dobře ví jak na to.
Díra vyčištěna, knot je na šídlu a šup do díry. Čekáme, slintáme díru a tlakujeme pneu. Uchází… Další pokus. To samé… Krátím knoty na polovinu… Nedaří se. Krátím knoty na čtvrtinu… Knoty pomalu docházejí. Objevuju další balíček s prapodivnými kulatými knoty. Cpeme tam jeden za druhým a stále se nedaří. Poslední knot. Sandro je v koncích a já už opravdu nevěřím, že ví, co dělá. Sbírám pískem zavátý návod a zjišťuju, že je třeba použít i jakési lepidlo. Sandro krčí rameny a s povzdechem poraženecky natahuje ruku k návodu.
Poslední pokus
Zbývá už jen poslední knot. Když to tentokrát nevyjde, jsme nahraní. Postupujeme tedy pro jistotu krok po kroku přesně podle návodu. Dáváme si záležet a na lepidlu nešetříme, je to přeci poslední knot. A tak na něj vyplácáme celou tubu. Sandro se křižuje a odříkává modlitbu v latině. Já se modlit neumím, a tak prostě jen uhýbám pohledem, abych se nemusel dívat, jak tohle všechno skončí. Sandro se nohama zapříčí do kyvné vidlice a rve knot do pneumatiky. Výraz jeho tváře a hlasitý řev dává tušit, že protáhnout něco tak velkýho tak malou dírou, dá opravdu zabrat. Křik se však po chvíli mění skoro až v pláč. Sandro drží v ruce šídlo a po knotu ani stopy. Moc hluboko, knot skončil uvnitř pneumatiky. Všichni nadáváme, my s Kačkou česky a Sandro s Claudiem italsky, a přemýšlíme co dál.
Když se do díla pustí i domorodci
Tahám z kufru duši, kterou jsem si prozíravě vzal pro všechny případy s sebou. Italové se radují, že máme řešení. Sundávám tedy kolo z motorky a povoluji ventilek. Uniká zbylý vzduch. Jak ale tvrdou pneumatiku odrazit od ráfku? Na řadu přichází boční stojánek Claudiovi Yamahy Tenere. Několik minut postupným otáčením stláčíme pneumatiku. Odrazit se nám jí ale nedaří. Už jsme z toho horka celí upocení, když v tom z dálky přijíždí další motocykl a na něm dva Mongolové, kteří se hned chytají montpák a snaží se nám pomoct.
Zkoušíme, přemýšlíme, znakovou řečí mluvíme s Mongoly, když v tom Claudio dostává spásný nápad: „Vezmu prostě tvoje kolo a dojedu do nejbližšího města, kde to nechám opravit.“ No, je to naše jediná a poslední možnost a tak nakládáme kolo na Tenerku a náš italský kolega se sám vydává na 50 km dlouhou cestu offroadem do servisu. Čekáme a zveme Mongoly na čaj. Dělíme se s nimi o naši poslední vodu. Chvíli se motají kolem motorek, poté s úsměvem poděkují za čaj a odjíždějí. Loučíme se s nimi a říkáme si, jak hodní zdejší lidé jsou. Po pár minutách se vracejí, zda u nás nenechali pumpičku k jejich motorce. Když zjišťují, že ji zde opravdu nenechali, odjíždějí podruhé mávajíce nám po celou dobu až do té chvíle než zmizí za horizontem.
Na mou duši, na psí uši, na Mongolovo svědomí
Čekáme dál na Claudia a pomalu uklízíme nářadí. „Do prdele, kde mám montpáku?“ kleju. „Mě taky jedna schází,“ odpovídá Sandro. Ti parchanti. Oni nám nemávali na rozloučenou, oni nám děkovali. Zloději mizerní. Napili se čaje, předstírali, že nám chtějí pomoct, a pak nás v nestřežený okamžik okradli o nářadí. Vzali nám pro opravu motorky v těchto podmínkách tu nejdůležitější věc. A tak celé 3 hodiny čekání na Claudia klejeme a sami si nadáváme, že jsme těm lidem věřili a nehlídali si své věci. Naivně doufáme, že je potkáme v další vesnici a vezmeme si jakýmkoliv způsobem náš majetek zpět. Nesmysl. Mongolové jsou si všichni dost podobní a hlavně každý tam má tu samou čínskou motorku o objemu nepřesahujících 150 ccm. Rozpoznat je tedy v davu ostatních Mongolů je pro nás prakticky nemožné.
Heuréka, Claudio se vrací
Nudíme se, potíme se, nikde není stín a máme hlad. Za celé tři hodiny čekání na Claudiův návrat tudy projelo jen jedno jediné auto. Najednou slyšíme rachot a drnčení rozvodového řetězu. „To je Yamaha Tenere, to poznám“ raduje se Sandro. A opravdu. Z dálky se k nám na svém stroji řítí Claudio s úsměvem od ucha k uchu: „Už vím, jak se na tom písku má jet. Celou dobu jedu 80 km/h a je to paráda“ křičí vesele zpod helmy. Nás to ale v tuto chvíli moc nezajímá. Bereme opravenou gumu, do které servisáci nacpali nejenom nový knot, ale pro jistotu i duši, a dáváme ji na motorku.
Jako na divadle
Mezitím přijíždí další dva motocykly, a na nich tři dospělý muži a jedna žena. Prudce u nás zabrzdí, jeden po druhém postupně slézají z motorky a uvelebují se v písku těsně vedle nás. Chvíli na nás jen tak civí až nakonec jeden z nich zpod svého tradičního oděvu vytahuje petku plnou piva a jeden jediný kelímek. Ihned nám pivo nabízí. Když s díky odmítneme, začne nabízet cigarety. Nakonec však pochopí, že skutečně o pivo ani cigára nemáme zájem a pivo popíjí sám. Se svými přáteli se za celou dobu nepodělí ani o jeden jediný lok. Během deseti minut bez problému vyžahne celých dva a půl litru mongolského piva, zatímco ostatní očima těkají střídavě na nás, střídavě na něho. Tohle se tady asi moc často nevidí, a tak si připadáme jako na divadle. My v roli herců, oni v roli diváků.
Ještě jsme s tebou neskončili, Mongolsko
Po naší zkušenosti s okradením už si pro jistotu držíme jakýsi odstup, pouze nic netušící Claudio si s pastevci dává cigárko, zatímco my balíme poslední věci povalující se okolo naší Brambory. Sandra se pořád drží naštvanost a tak vehementně Claudiovi vysvětluje, co se nám přihodilo zatímco byl pryč, a že až příště píchneme, tak jsme v háji, protože prostě nemáme montpáky. „Jedeme dál“ velí Claudio s naprostým klidem v hlase s tím, že si to ti kluci mongolští třeba jenom půjčili. Tomu se říká bezmezná víra v lidi a pozitivní myšlení v praxi. A tak tedy nasedáme na naše železné oře a vydáváme se vstříc písčitému podkladu mongolských cest. Do nejbližší vesnice je to tímhle nevyzpytatelným terénem ještě minimálně dalších 120 km…
PS: O tom, jak nám pár dní na to uprostřed pouště tlumiče vypověděly službu, si můžeš počíst v článku Mongolsko: Jak nám odešly tlumiče.
PPS: Náš italský kamarád Sandro Gliottone, kterého jsme v Mongolsku potkali a část země v jeho doprovodu projeli, sestříhal ze svého motovýletu z Itálie na hranice s Čínou a zpět asi dvacetiminutové video. Občas se tam mihneme, takže pokud tě zajímá, jak se jezdí po Mongolsku, mrkni sem.
PPPS: Základní info o cestě Asií najdeš v článku Asie: Shrnutí a rady na cestu po Rusku, Kazachstánu, Mongolsku a Jižní Koreji.