Předně bychom měli zdůraznit, že Amerika nikdy nebyla naším snem. Nechápali jsme, co sakra všichni na těch Státech vidí. Na rozdíl od mnohých jsme si rozhodně nikdy nemysleli, že právě Amerika je nejlepší zemí světa. USA jsme vždy chápali jako vysoce konzumní společnost, což jaksi jde proti celé naší životní filosofii. Na druhou stranu, abychom si mohli udělat vlastní a ucelený obrázek, museli jsme se tam vydat a nějaký ten čas tam strávit. Nikdo z nás ovšem netušil, že nakonec si tam pobudeme tak dlouho.
Člověk míní, život mění
Na začátku, když jsme celý výlet plánovali, brali jsme Spojené státy jen jako průjezdní bod na trase, jako jakousi nutnou výplň mezi Kanadou a Mexikem. Původní plán byl prostý – z Vladivostoku vypravit Bramboru do Anchorage na Aljašce, nějakou dobu tam pobýt, poté náležitě prozkoumat Kanadu, a přes zbytek Států pak prostě jen co nejrychleji projet a zastavit se až na hranicích s Mexikem, do kterého nás to od začátku táhlo mnohem víc. Náhoda nebo snad osud tomu však chtěl, a oproti původnímu plánu nás čekal přejezd kontinentální části USA hned dvakrát. A tak jsme si nakonec zcela nečekaně ve Státech celkem pobyli. A resumé? Stále si stojíme za tím, že Amerika není nejlepší zemí světa. Stejně jako každá jiná země, i Státy mají své mouchy. A je jich požehnaně…
Tak trochu sterilní Státy
Když pomineme všechna ta dokola omílaná kontroverzní témata ohledně politiky, ekonomiky a kultury Spojených státu, vyzdvihnuli bychom především jednu věc – po pár dnech pobytu v USA jsme si připadali jaksi vykořenění. Zpočátku jsme se domnívali, že za to může fakt, že pocházíme z Evropy, a že nám zkrátka a dobře jen chybí nějaká ta stará architektura, hmatatelný kousek historie. Jenomže pak jsme si uvědomili, jak dobře jsme se cítili v Kanadě, kde na hrady a katedrály také nenarazíte, a že tedy s oním neblahým pocitem patrně architektura nemá co dělat. Respektive má. Potíž ovšem není v absenci památek, potíž je v tom, že v USA nám všechno připadalo takové nijaké. Prefabrikované, unylé, vše na jedno brdo, jako přes kopírák.
Tu McDonald’s, tam KFC, sem tam supermarket, možná nějaký ten park… Vše pěkně vymydlené, ale jaksi bezduché. Velmi záhy jsme tedy pochopili, že pokud si máme náš pobyt ve Státech alespoň trošku užít, musíme utéct do přírody. A dobře jsme udělali. Národní parky jsme si okamžitě zamilovali. Nemohli jsme se jich nabažit, až jsme jich nakonec během našeho pobytu stihli navštívit celkem pětadvacet.
Cestou necestou
Abychom nevychvalovali jen parky… Víte, popravdě řečeno, poté, co jsme se kodrcali po (ne)cestách v Asii, nemohli jsme se jízdou po Státech do sytosti nabažit. Krásný hladký asfalt, dodržování předpisů, přehlednost, četnost benzínek i občerstvení na cestě… To vše člověka náležitě rozmlsá. Na tohle se zkrátka hodně rychle zvyká…
Pár konkrétních cest nám utkvělo hluboko v paměti a rádi se s vámi o ně podělíme. Zde je výčet pěti nejlepších silnic v USA, tak, jak to vidíme my a Brambora:
1. U.S. Route 101
Silnice 101, vedoucí po pobřeží Tichého oceánu z Los Angeles v Kalifornii až do Olympie ve Washingtonu, se pro nás stala doslova kultovní záležitostí. Jedním slovem nádhera. Zatáčka střídá zatáčku, oceán po levoboku, lesy, vinice a louky po pravoboku, vůně mořských plodů linoucí se z místních hospůdek… Na délku tahle kráska měří téměř 2 500 km, projedete po ní hned tři státy. Tak tuhle silnici si necháme líbit a stoprocentně doporučujeme každému nadšenému motocestovateli!
2. Going-to-the-Sun road
Další kráska, která se nám zaryla do paměti. Silnice s názvem Going-to-the-Sun v národním parku Glacier na severu Montany. Za nás jeden z nejlepších pojezdů v celých Státech. Přenádherné výhledy na místní hory a ledovce, perfektní asfalt. Jen si pohlídejte, aby byla cesta otevřená. Na zimu se totiž zavírá a termíny zavření/otevření nejsou nikdy předem stanoveny. Cesta je místy poměrně úzká a dosti se klikatí, a tak je zde kvůli bezpečnosti stanoven speed limit na 45 mílí za hodinu. Pokud budete tento limit poctivě dodržovat, zvládnete celou trasu bez zastávky projet zhruba za dvě hodiny. Věřte ale, že stavět budete. Ty výhledy za to totiž vážně stojí. Nejvyšším bodem na trase, zhruba 2 000 m n. m., je Logan Pass, který se nachází zhruba na půlce cesty. Zde je také návštěvnické centrum, kde se můžete dozvědět podrobnosti o parku, dát si sváču, ale především, kochat se výhledy do všech stran.
3. Dalton Highway
Legendární Dalton Highway, nebo také hovorově Ice road, vedoucí z Fairbanks až na pobřeží Severního ledového oceánu. Asi není náhodou, že na délku měří celkově přesně 666 km, tahle cesta je totiž vážně pekelná. Většina jejího povrchu tvoří šotolina. Zdolat ji není dvakrát jednoduché, zvláště, když zaprší a její povrch se změní ve velkou blátivou klouzačku. Na cestě je pouze pár záchytných bodů, konkrétně – Coldfoot (10 obyvatel), Wiseman (14 obyvatel) a Deadhorse (25 stálých obyvatel + na tři tisíce sezónních pracovníků). Do první jmenované osady je to z Fairbanks více než 400 km. Důrazně proto doporučujeme obstarat si dostatek benzínu a vody pro případ nouze. Jo a taky „bearspray“ – okolí se totiž hemží medvědy grizzly, dále na sever pak můžete narazit i na polární medvědy. Více o Dalton Highway si můžete přečíst zde. Fanda se již totiž jednou o svém výletu za polární kruh na našem blogu vášnivě rozepsal.
4. Alaska route 1
Když už jsme u té Aljašky, nemůžeme neopomenout silnici AK-1 vedoucí z poloostrova Kenai přes největší město Alajšky Anchorage až do městečka Tok. Na rozdíl od Dalton Highway, sem si může troufnout i motorkář začátečník. Na poloostrov Kenai nám bohužel nezbyl čas, AK-1 jsme si tak projeli pouze z Anchorage do Toku. A ačkoli jsme cestou hodně promrzli a zmokli (začátek září už na Aljašce k výletům na motorce dvakrát vhodný není), odnášíme si neskutečný zážitek. Ta panoramata, to už nám z paměti zkrátka nikdo nikdy neodpáře. Navíc jsme jeli ve skvělé společnosti, z Anchorage jsme totiž vyrazili s partou motocestovatelů. Společnost nám dělali Heather, Dave, Kim a Joseph – všichni do jednoho nadšení motorkáři a zkušení motocestovatelé. Reportáž o této společné dvoudenní minivýpravě si můžete přečíst zde a zde.
5. Sierra Nevada
Jak je vám jistě dobře známo, Sierra Nevada není žádná silnice, nýbrž pohoří v Kalifornii. Tyhle hory toho mají tolik co nabídnout, že by byl zkrátka hřích je jen tak minout. A tak ačkoli už vrcholky Sierra Nevady pokrýval čerstvě napadený sníh a některé silnice byly na zimu uzavřeny, nedalo nám to, a vydali jsme se na průzkum těchto nádherných hor. Sierra Nevada nabízí hned tři národní parky, z nichž patrně ten nejznámější je Yosemitský. Navíc se zde nachází množství tzv. National Forests, lesů, kde se dá oficiálně kempovat zadarmo. Celé horské pásmo je tak rájem nejen pro motorkáře, ale také pro batůžkáře, výletníky a dobrodruhy – každý si zde najde to své. Je pro nás těžké vybrat jednu jedinou silnici z celého pohoří, krásné výhledy a dobrý asfalt tady totiž najdete na každém kroku, resp. za každou zatáčkou. Takže Sierra Nevada za nás má rozhodně palec hore!
Každá mince má však dvě strany. Abychom tedy jízdu napříč Spojenými státy nepřechválili, je nutno zmínit, že některé úseky jsou vážně neskutečně nudné. Mluvíme o takových těch rovných a nekonečných silnicích, které většina z vás zná z amerických filmů. Dálnice od nevidím do nevidím, člověk po ní jede od božího rána až do setmění… a pořád jede rovně. I na takové jsme bohužel narazili a mnohdy se jim zejména kvůli úspoře času dost dobře nešlo vyhnout. Když pak ještě na takovýchto úsecích zavane silný vítr, není na motorce vážně o co stát.
Parky a lidi, to chceš
Toliko tedy k našim postřehům z USA. Ačkoli jsme se během našich cest po Státech utvrdili v názoru, že žít bychom tam nemohli, co se cestování týče, názor jsme poněkud pozměnili. Cestovat ano, ovšem je zapotřebí pečlivě vybírat, kde a jak člověk svou dovolenou hodlá strávit. Národní parky nás uchvátily a již dnes víme, že se do mnoha z nich v budoucnu znovu vypravíme. A protentokrát si na každý z nich vymezíme více času, abychom jejich atmosféru mohli nasát do sytosti.
Během naší cesty po Státech jsme taky narazili na pěknou řádku fajn lidí, se kterými jsme do dnes v kontaktu. Takže bychom nad tou Amerikou rozhodně ještě nelámali hůl…