A je to tady, po dlouhých třech měsících v našem milovaném Mexiku uzrál čas posunout se zase o kousek dál na jih. Střední Amerika čeká. Dlouhou dobu jsme si lámali hlavy s tím, jakým způsobem překonat tzv. Darien Gap, tedy neprostupné území na rozmezí Panamy a Kolumbie, kudy nevedou žádné cesty. Tedy žádné oficiální cesty, chceme-li být přesní. Těch neoficiálních je tu kupa. Prohání se po nich drogové kartely se svými zásilkami, všichni řádně ozbrojeni svými pistolkami. Takže tudy evidentně cesta nevede, leda by se člověk chtěl v tom pralese ztratit a už se z něj nevynořit.
Darien, nepřekonatelná překážka
Nabízí se hned několik variant řešení, jak národní park Darien překonat. Nakonec se však rozhodujeme, že jej obeplujeme na plachetnici. Když už, tak už! Jenomže ta, která má po celém internetu dobré reference, jako na potvoru letos změnila trasu a namísto z Panamy do Kolumbie pluje z Mexika na Kubu. Tam by bylo s doutníkem v puse zajisté taky fajnově, ale my míříme na jih. Takže nastalo hledání náhradní lodě. Nakonec jsme našli společnost WildCard, a na tu divokou kartu si vsadili. A vymstilo se nám to. Ovšem nepředbíhejme, do té Panamy se nejprve musíme pěkně po vlastní ose dostat.
Bude to fičák
Na projetí celkem šesti zemí máme necelý měsíc. V průměru nás tedy co 5 dní čeká přechod hranic. Obvykle preferujeme spíše cestování pomalým tempem, abychom mohli vše náležitě vstřebat. Ovšem všechny další termíny plachetnic byly beznadějně zabukovány. A tak jsme si řekli, že se hecnem. Zaplatili jsme celkem vysokou zálohu a v lehkém časovém presu se vydali se na jih Mexika, k hranicím s Belize.
Šrouby a matice
„Stihnout se to prostě musí, ať to stojí, co to stojí.“ prohlašuje rezolutně Fanda jako kapitán výpravy. Ještě předtím ovšem hodlá v mexickém městě Chetumal nedaleko belizských hranic zase jednou po deseti tisících kilometrech pro jistotu vyměnit olej. Rutinní zákrok, za půl hodiny máme hotovo, domníváme se naivně. Jenomže někdy má holt život velmi sarkastický smysl pro humor. A tak ve chvíli, kdy chce Fanda nasadit zpátky výpustný šroub, začne se ten v závitu protáčet jako baletka, když tančí Labutí jezero. Akorát že ona baletka způsobuje svými ladnými pohyby divákům radost, zatímco my sledujeme točící se šroub spíše s pocity gradující nasranosti. No nic, dneska už s tím nic neprovedem. Zítra šroub někde seženeme a pofrčíme dál.
Mohamed, hora a vložka
Nazítří si Fanda od našeho kamaráda Manuela, který nás ubytoval ve svém domě, půjčuje kolo a ve čtyřiceti stupňovém horku jezdí po všech čertech a shání šroub. Nedaří se. Když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi, říká se. A tak Fanda přestává shánět šroub a začíná se shánět po vhodné vložce. Ani o tom však místní patrně nikdy neslyšeli. Z malého problému se rázem stává velký problém. Když se po několika neúspěšných hodinách shánění vrací celý splavený domů, nejprve vyždímá propocené tričko, a hned vzápětí zkouší obeslat všechny známé, kteří se vyznají v motorkách, s prosbou o radu. I Manuel se zapojuje. Kontaktuje místní motorkářský klub s tím, zda by neuměli nějak pomoci. Za chvíli už u dveří stojí obézní chlapík narvaný v džínové vestičce.
Tykačka s prezidentem
Představuje se jako prezident klubu a chvástá se, že co se týče motorek, má celé město pod palcem. „Znám tu každej vobchod s náhradními díly. Řekni mi, co sháníš, do hodiny to tu máš.“ Fanda mu tedy podává šroub. Prezident si jej se zájmem prohlíží. Poté vyndá druhou rukou z náprsní kapsy mobil a vytáčí jakési číslo, mrkaje na nás. Usmívám se, máme vyhráno. Fanda však zůstává zamračen. „To nesežene,“ šeptá mi do ucha. „To by tady museli mít oficiálního distributora motorek BMW. A to nemají. Objel jsem dneska všechno, šroub jsem všude ukazoval. Musela by být náhoda, kdyby ho tu někde sehnal.“
A skutečně. Prezident po chvíli telefon pokládá a kroutí hlavou na znamení, že telefonát nedopadl podle jeho očekávání. Po chvilce se ovšem zamyslí, pousměje se, a už má opět mobilní aparát u ucha. Ani tentokrát mu však na druhém konci drátu neumějí pomoci. Prezident volá asi na deset různých čísel, ovšem marně. Vypouštěcí šroub ani vhodné vložky se nedaří sehnat.
Prasátko nemá hlad, chce se jen podrbat
A tak na řadu přichází plán B. Prostě to zalepíme na prasáka na tvrdo tekutým kovem, který si s sebou Fanda prozíravě veze s sebou. Při příští výměně oleje se pak uvidí, co s tím dál. Jediná potíž je v tom, že tohle lepidlo musí schnout po dobu 24 hodin. To, aby náležitě vytvrdlo a aby se nám motorka cestou na jih nepočurala. A tak se náš odjezd z Mexika nakonec nečekaně posunul o celé tři dny. Takovou paseku dokáže způsobit jeden blbej šroub. Takže od teď jsme v ještě větším časovým presu. Třikrát hurá, to nám to tedy pěkně začíná.
První zastávkou na cestě po Střední Americe je Belize, stát, který původně vůbec nebylo v plánu navštívit. A protože je svou rozlohou druhý nejmenší ze všech států Střední Ameriky a vůbec nejmenší ze států, které hodláme navštívit, vyhrazujeme si na něj pouhopouhé tři dny.
On the road again
Belize nás baví. Mluví se tu anglicky (což po takové době strávené v Mexiku prostě chceš), mají tu krásný černý holky a lidi se tu na nás usmívaj. Pumpař se s náma dělí o cigáro, všechno je tady tak nějak cool. Ubytování nacházíme u Američana jménem Andrew Muha, údajně prasynovce slavného českého malíře Alfonse Muchy. Jó, holt svět je malej a o náhody v něm není nouze, a tak se vám na cestách klidně může stát, že uprostřed Belize narazíte na Amíka s hodně kvalitními českými kořeny.
Na Andrewi je kromě jeho původu vůbec nejlepší fakt, že má na zahradě vykopávky mayských run. Sice je to jen kus nějaký zdi, ale ta zeď je prastará a kameny z ní prošly rukama původním obyvatelům kontinentu ještě předtím, než na ně vlítli Španělé a později v případě Belize taky Angláni. A to se počítá. A kdyby vám to náhodou bylo málo, tak zhruba 200 metrů od baráku je vlez na plnohodnotné mayské vykopávky nesoucí název Cahal Pech. Neber to.
Karibský rum teče proudem
S Andrewem se večer pěkně zlískáme kvalitním belizským rumem, a tak na druhý den nejsme schopni dojít dál, než právě na ty pyramidy, co má přímo za rohem. Když ke kocovině přidáte čtyřiceti stupňová vedra, věřte, že ujít i jen těch 200 metrů je celkem záhul. Ještě že Američané milují „air condition“. A tak ačkoli Andrew nemá ve svém domě ani pořádnou podlahu, přinejmenším je tam příjemný chládek. A je to taky na dlouhou dobu naposledy, kdy si naše těla můžou odpočinout od všudypřítomného horka.
Poslední chvíle na území Belize
Od chvíle, kdy jsme vstoupili na území Střední Ameriky, se totiž ukazatel na termometru z čtyřicítky prakticky nehne. Navíc čím víc na jih směřujeme, tím se zvyšuje i vlhkost vzduchu. V Kostarice už se pak cítíme doslova jako v pračce. Horko a vlhko. Člověk se sotva osprchuje a už je zase celej zpocenej. Ovšem zpátky k Belize.
Po ochutnávce místního rumu a návštěvě mayských ruin chceme vidět ještě i nějakou tu přírodu. Pár kilometrů od San Ignacio, kde bydlí náš kamarád Andrew, se rozprostírá přírodní rezervace Mountain Pine Ridge, založená již r. 1944 na ochranu zdejších původních borovicových lesů. Vstup je zadarmo, a kromě borovic se tu můžete pokochat například i pohledem na vodopád 1000 Foot Falls nebo se vykoupat v přírodních jezírkách Rio On Pools. Celá rezervace toho skýtá mnohem víc, včetně jeskyní a dalších menších vodopádů. To už ovšem nemáme šanci stihnout, čas je k nám neúprosný. Je na čase zvednout kotvy a vydat se dál na cesty.
Říší Mayů
Po Belize následuje Guatemala. Země mayského světa, tak ji všichni znají. Tisíce návštěvníků z celého světa zde ročně navštíví jednu z nejznámějších mayských ruin, pyramidy Tical. I my tam máme namířeno. Cestou k pyramidám ovšem narážíme na sympatickou rodinku, samotné potomky Mayů, a nakonec se rozhodujeme namísto obhlížení památek strávit celý den právě s nimi.
Adolfo, jeho žena, tchyně, zeť, bratranec, dvě děti a pes – ti všichni žijí namačkaní v malé chatrči s podlahou z udusané hlíny, kde neteče voda a elektřina funguje jen za dobrého počasí. Když nejde proud (jako se tomu stalo právě při naší návštěvě), zpívají si a vypráví příběhy. Jsou to krásně strávené chvíle s fajn lidmi. A právě kvůli takovýmto okamžikům to celé děláme. A že kvůli tomu nestíháme navštívit Tical, nejrozlehlejší ruiny starověkého mayského světa? Čert to vem. Však ony tam ty pyramidy snad ještě nějaký ten pátek stát budou…
Guatemala, zemský ráj to na pohled
Po cestě do Hondurasu se ještě stavujeme v přírodních lázních El Paraiso, tedy v překladu „ráj“. A ten ráj to tady skutečně připomíná. Do průzračně čistého jezírka uprostřed džungle se vlévá studená říčka a mísí se s horkým proudem vody padajícím do jezírka z asi 10 metrů vysokého vodopádu. Když se pak člověk po liánách vyšplhá nahoru nad vodopád a pokračuje proti proudu malého potůčku, pak asi po pěti minutách cesty dorazí k místu, kde horké prameny vyvěrají. A pokud jste poctiví a nepálí vás, můžete si na dně vylovit léčivé bahýnko a pomatlat se s ním všude, kde je třeba. Nás pálí, ale dáváme to. A matláme, a matláme, a matláme. Cestou zpátky k vodě nacházíme mrtvé tělíčko obřího pavouka. Laickým okem docházíme k závěru, že se jedná o tarantuli. Od té chvíle už našlapujeme jen velice opatrně. Náležitě vyrelaxovaní se na druhý den vydáváme ku hranicím s Hondurasem.
Honduras, postrach Střední Ameriky
Doposud šlo přecházení hranic tady ve Střední Americe v rámci možností poměrně hladce. Jenomže by to nebyla Střední Amerika, aby se něco nepokazilo. Svou daň si vybíráme právě na hranicích s Hondurasem. Platit se tu dá pouze v dolarech, nikoli honduraskou lempirou, jak byste v Hondurasu očekávali, přičemž bankomat, směnárnu, ani veksláka, který by u sebe tuto měnu ke směně měl, široko daleko neuvidíte. Naštěstí jsme předem dobře informovaní a nějaké ty dolary si s sebou pro jistotu vezeme. Na druhou stranu nechápeme, proč u sebe máme mít dolary, když podle našich informací by se při přechodu hranic žádné poplatky platit neměly. Tedy minimálně žádné oficiální poplatky.
Solíme, jak mourovatí
Brzy ovšem zjišťujeme, že platit budeme. Nejprve cálujeme za fotokopie pasu, za které se samozřejmě platí také jak jinak než v dolarech. Nějaké kopie si s sebou vezeme, ovšem úředníci z celkem pochopitelných důvodů vyžadují také kopii výstupního razítka z Guatemaly. Z nepochopitelného důvodu však vyžadují vždy po třech kopiích daného razítka. A tak kopírujeme a solíme tvrdou měnu. Co kopie, to dolar. Takže to máme hnedka 6 dolarů do kapsy povedeného úředníčka. Ten patrně, když vidí, jak poslušně klopíme nesmyslné částky za obyčejné černobílé kopie, zavětří příležitost a bez meškání se jí chopí. Za import motorky do země prý musíme zaplatit 40 dolarů.
Neber úplatky, nebo se z toho zblázníš
Dobře víme, že import má být zadarmo, ovšem co si máme počít? Nezaplatíme-li, nevydá nám úředník papír, který potřebujeme. Nevydá-li nám papír, který potřebujeme, nepustí nás přes hranice. Takže opětovně znechuceně sypeme dolárky, zatímco úředníček si jen mne ruce. Domáháme se ještě faktury, ale to už má úředník zelené papírky v ruce. Zaklapne okénko a dělá, že nás neslyší. A to vše před očima dalších asi dvaceti turistů a několika málo kolegů. „Že ho hanba nefackuje,“ klejeme, když konečně po dvou hodinách vyjednávání usedáme na Bramboru. Chudší téměř o 50 dolarů ovšem s orazítkovaným pasem v ruce se konečně dostáváme na území Hondurasu.
Naháči a jiné kriminální živly
Užíváme si blaženého pocitu, že jsme se dostali do další země až do doby, než se před námi v dáli u silnice zjeví cosi. Nevěříme vlastním očím. Podél silnice jde chlapík a je úplně nahej. Nemá ani boty a ani si nic ničím nepřikrývá. Bienvenidos a Honduras, aneb evidentně nejsme jediní, kterým to horko leze na mozek…
K tomu všemu dneska spíme v San Pedro Sula, městě s největší mírou násilí a kriminality na světě. Tedy tak tomu bylo až do loňského roku, kdy jej přeskočil venezuelský Caracas. Statistiky z roku 2013 hlásí rekordních 187 vražd na 100 000 obyvatel, v průměru tedy asi 3 vraždy denně. Doufáme, že se nám tohle obloukem vyhne a v noci pro jistotu nevycházíme z domu. Hostí nás jeden mladý doktor, který zrovna stážuje v místní nemocnici. Potvrzuje, že prakticky denně mají na sále nějakého postřeleného nebo probodnutého nožem. Jinak prý ale svoje město a svou vlast miluje.
Rychle odtud
To se však rozhodně nedá říci o nás. Popravdě se nám ze všech zemí Střední Ameriky právě Honduras zamlouvá vůbec nejméně. Už jsme si zvykli, že Latinská Amerika čistotou zrovna nezáří, ovšem Honduras je fakt silný kafe. Odpadků je tu na každém rohu hromada. Navíc tato země nemá dobrou pověst ani co se bezpečnosti týče, do toho to horko a úplatky… Rozhodujeme se, že Honduras opustíme pokud možno co nejdříve a více času pak strávíme třeba v Kostarice.
Druhá šance pro Honduras
A tak se z tohoto města hříchů hned po snídani vydáváme dál na jih. Cestou navštěvujeme městečko Comayagua, které je známé tím, že se v jeho středu pyšně tyčí údajně nejstarší katedrála v rámci celé Střední Ameriky, Catedral de la Inmaculada Concepción (či, chcete-li, také jen zcela jednoduše Catedral de Comayagua). Obdivujeme krásy této stavby ze 17. století a zároveň si užíváme ten pocit, že alespoň na tomhle pro Honduras tak speciálním místě se všude kolem neválí odpadky. Naopak, je tu čisto a kolem i přes pokročilou noční hodinu vládne čilý ruch. Celé rodiny se tu schází a užívají nočního chládku. Hrají si s dětmi a vypráví o životě. Tohle je úplně jiný Honduras, než jak se nám představil na severu.
Přesto přese všechno se necítím úplně ok. Jako by na mě něco lezlo. A skutečně, v noci už ležím s teplotou a druhý den nejsem schopná vstát z postele. Nakonec v té posteli trávím dva dny, abych se dostala alespoň z toho nejhoršího. A pak už si to konečně svištíme dál na jih. Ještě před tím si ale pochutnáváme na tzv. pescado frito, tedy smažené rybě. Jako přílohu tady vůbec poprvé ochutnáváme jakési hranolky z banánů. Velmi chutné, to se musí nechat!
Další komedie na hranicích
Hranice musíš buď milovat nebo nenávidět. Zvláště tady ve Střední Americe se člověk nikdy nenudí. Honduraské strany hranic se v duchu trošku obáváme. Jakýpak úplateček nás čeká tentokrát? Při vstupu do země šlo celníkovi do kapsy 40 dolarů, kolikpak asi budou chtít za výstup?
Hned jak dorazíme, obklopí nás hlouček lidí, vesměs dětí, a překřikují se jeden přes druhého. „Cambio! Cambio!“ huláká na nás pán s balíkem peněz v ruce. Několikrát se mu snažíme vysvětlit, že skutečně měnit nepotřebujeme, ale jako by byl hluchý a slepý: „Cambio! Cambio! Cambio!“ pokřikuje dál a pronásleduje nás na každém kroku. Do toho všudypřítomní kluci, kteří Bramboru omatlávají a slibují, že ji za malý poplatek pohlídají, zatímco my budeme vyřizovat veškeré papírování. Snažíme se jim vysvětlit, že vzhledem k faktu, že celá budova je prosklená, jejich služby nepotřebujeme, ovšem stejně jako onen pán, který tady směňuje peníze, nechápou nebo spíše chápat nechtějí. Neděláme si z toho velkou hlavu a jdeme si prostě po svých. Migrační úředníci pracují šnečím tempem, z nás tečou čůrky potu, ale nakonec po asi hodině čekání je honduraská část hranice zdárně za námi a světe div se, tentokrát bez úplatku. Neradujeme se ovšem předčasně, ještě nám zbývá dostat se oficiálně do Nikaragui.
Nikaragua, srdce Střední Ameriky
Tam už se na nás naštěstí nikdo nesbíhá, ačkoli několikrát nám někdo nenápadně šeptem nabídne, že nám zdarma pomůže vyřídit veškeré formality. Haha, už to vidíme. Zdarma, akorát že za „malý“ poplateček. A tak si pěkně vystojíme veškeré fronty sami. Pot z nás leje, platíme jak mourovatí (ovšem pozor, na vše máme tentokrát oficiální papír s razítkem), až nakonec po další asi hodině a půl konečně oficiálně vstupujeme na území Nikaragujské republiky. Sláva, zvoláváme z posledních sil a fotíme se s cedulí, která nás vítá v této maličké zemi. Veškeré papíry a doklady náležitě ukládáme do útrob naší Brambory a durch zpocení konečně nasedáme a vyrážíme vstříc dobrodružství. To na sebe nenechá dlouho čekat. Hned za zatáčkou nás totiž staví policie.
Policie, policie, všechno tady korupcí hnije
Už jsme se naučili, že s tou policií v Latinské Americe to není jen tak. V tomhle směru nás dostatečně vyškolilo Mexiko, kde si byl policista schopný vymýšlet hory doly, jen aby z nás dostal nějaké to peso. Právě v Mexiku jsme se také naučili, že vůbec nejlepší je v takových situacích blbě čumět, krčit rameny a na otázky zásadně odpovídat jenom v češtině. „Rozumíme nebo nerozumíme?“ ptá se mě Fanda ještě před tím, než u policisty zastaví. „Nerozumíme!“ prohlašuju rezolutně, obávajíc se nejhoršího. Avšak pan policajt zdá se býti úplně normální chlap, který prostě jen dělá svou práci. Jediné, co ho zajímá, je, zda máme v pořádku všechny papíry. Dobrodružství se tedy nekoná, můžeme jet v klidu dál.
Sopticí vulkán a koloniální perla Nikaragui
Kvůli nedostatku času se v Nikaragui bohužel dlouho neohřejeme. Ohříváme se, to jo, ale jen velmi krátce. Co však rozhodně nemůžeme vynechat je návštěva národního parku Masaya se stejnojmennou sopkou známou pro svou obrovskou kalderu. Ta je 11 km široká a má více než 12 sopouchů obklopených 300 metrovými strmými stěnami. Na motorce se dá pohodlně vyjet až nahoru. Ovšem dlouho vás tam kvůli zplodinám okounět nenechají. Vše z dálky střeží strážný, který každých 10-15 minut píská a vyhání turisty. Sopka totiž doutná o sto šest a ze zplodin by se vám mohla při nejmenším zamotat hlava.
Následuje prohlídka Granady, jednoho z nejvýznamnějších ale především nejkrásnějších měst celé země. Podle mnoha pramenů se jedná o nejstarší koloniální město v celém středoamerickém regionu. Město založil už v roce 1524 Španěl Francisco Hernández de Córdoba a pojmenoval ho podle svého rodného města. Je to tu echt krásné, ovšem také echt turistické. Ceny jsou přemrštěné, a spíše než na Nikaragujce tu narazíte na evropské a americké turisty. A tak se tu dlouho nezdržujeme a podél břehů jezera Nikaragua, mimochodem největšího jezera v celé Střední Americe, se suneme dál na jih.
Hranice č. 5
Zdárně překonáváme další hranice. Je to ale boj, jako snad doposud všechny hranice tady ve Střední Americe. Jen výstup z Nikaragui zabírá asi dvě hodiny času. Přebíhání od okénka k okénku, od úředníka k úředníku, na vše mít při nejmenším tři kopie, na každé kopii alespoň jedno razítko… Tragikomedie. Navíc nám při prohlídce Brambory málem zabavují dron. Údajně je prý v Nikaragui nelegální. Velmi zajímavé, že cestou do země jim ani trochu nevadil. Nebudu vás napínat, nakonec ho máme, ovšem ty nervy…
Kostarická strana hranice už je o něco lepší. Už na přechodu se pozná, že má člověk co do činění s rozvinutou zemí. První dojem z Kostariky je skvělej. „Malé věci“, jako například to, že tu můžeme pít vodu z kohoutku, aniž bychom riskovali zdravotní potíže, nám vážně dělají radost. Krajina jako z obrázku, relativní čistota, perfektní asfalt – to vše jen zlepšuje pocit z této země. A horká sprcha je už jen třešničkou na dortu. Akorát naší kapse se tady asi moc líbit nebude. Ty ceny tady jsou šílený…
Velikonoce po kostaricku aneb Semana santa v plném proudu
Navíc celá Kostarika v tomto období žije Velikonocemi, které tu prožívají stejně nadšeně, jako u nás prožíváme Vánoce. U nás na Velikonoce barvíme kraslice. V Kostarice se všichni zvednou a vydají se na pláž. A když říkám všichni, myslím tím vážně všichni. A tak prakticky hned za hranicemi stojíme. Všechny dálnice ve všech směrech jsou zasekaný. S Bramborou, která je kufry ověšená jako vánoční stromeček, se dost dobře nedá kolona objíždět a kličkovat mezi auty, a tak často stojíme, což se v tom horku fakt nedá. Původní plán rozložit si stan někde na pláži samozřejmě vzdáváme a namísto toho se vydáváme do hlavního města, které by čistě teoreticky mohlo být teď o svátcích poměrně klidné.
Fanda padá za vlast
Po x hodinách na cestě celí ucaprtaní konečně dorážíme do totálně vylidněného San José. Sotva ze sebe svlíknem motohadry a dáme sprchu, začne si Fanda stěžovat, že se necítí nejlépe. Měřím mu teplotu a zjišťuji, že ode mě patrně tu chřipajznu chytil. Takže zatímco mě je dnešním dnem konečně jakž takž dobře, on se ztěžka svalí do postele a další dva dny z ní nevyleze.
Debil kamioňákem
Teprve na Velikonoční pondělí opětovně usedáme na Bramboru a vyrážíme dál na jih. Celý den lije jako z konve a nepřestává pršet ani několik následujících dní. Místní řidiči jsou navíc zatím vůbec nejhorší z celého našeho tripu. Při výjezdu z města do nás dvakrát někdo málem ťukne, protože nám nedá přednost. Na cestě pak málem skončíme pod koly kamionu, který se na nás v zatáčce řítí z protisměru. Ubrzdit už se to nedá, takže nakonec skončíme i s Bramborou v deštěm promáchaném příkopu kolama nahoru, zatímco řidič kamionu ani nepřibrzdí. Naštěstí se celý incident obejde bez ztráty kytičky, a tak jen co se oklepeme z šoku, nasedáme na motorku a pokračujeme dál na jih.
Období dešťů začíná
Silný déšť nám kazí veškeré plány. V Kostarice jsme si hodlali užít pláží, což je však díky nepřízni počasí pasé. A tak se raději přesouváme do Panamy. Když nic víc, budeme tam alespoň s malým předstihem a nebudeme tak riskovat vyhrocené chvilky. Za pár dní totiž domluvená plachetnice zvedá kotvy a vyplouvá směr Cartagena.
Prší, prší, jen se leje
Deštivé dny trávíme nejlépe v poloze ležmo. Fanda se ještě vzpamatovává z doznívající chřipky a já zkrátka jen tak lelkuju. Na čele už máme o dost méně vrásek. Konečně jsme v Panamě, odkud nám za pár dní odplouvá loď. Všechny papíry jsou vyřízeny, záloha za loď zaplacena, takže už jen stačí se dopravit na místo určení. Zbývá nám čas navštívit národní park Altos de Campana, světoznámý technický zázrak zvaný Panamský průplav i hlavní město Panama City. Přes to přese všechno se především psychicky necítím úplně nejlíp. Začíná se mi stýskat po domově.
Trudomyslnost klepe na dveře
Už je tomu bezmála rok, co jsme opustili naši domovinu a vyrazili za dobrodružstvím, splnit si sen o cestě kolem světa. Od té doby téměř obden dostávám jeden a tentýž dotaz: „A to se ti jako nestýská?“ Prakticky celý rok bez výjimky zcela upřímně odpovídám, že nikoli. Jenže právě tady ve Střední Americe ten okamžik „konečně“ nastává. Přišlo to nečekaně a přišlo to ve velkém.
Prakticky celý jeden den probulím jako malá holka, další dny se nesou v lehké letargii, kdy je mi tak nějak všechno srdečně jedno. Stýská se mi i po těch nejmenších maličkostech, a zároveň mi všechno to, proč tuhle cestu podnikám, najednou přestává dávat smysl. Často mě teď napadají otázky, které mě doposud ani jednou nenapadly – „Co tady sakra vůbec dělám?! Na co si to hraju?! Má tohle všechno vůbec nějaký smysl?!“ Jako bych se už nabažila všeho, co cesta přináší. „Přelils, Jiříku. Propadls mi životem!“ napadá mě slavná věta ze Zlatovlásky. Ano, přelila jsem. Prostě jsem si na sebe vzala moc velké sousto, a teď za to pykám. Už bych se zkrátka vůbec nejradši viděla doma…
Dříve mě vzrušovalo, že na motorce musím čelit veškerým rozmarům počasí. Po roce na cestách však už ale není po vzrušení ani památky, a mnohem raději bych dala přednost pohodlí auta. Denně potkávat další a další nové tváře, každý den řešit, kde budeme tu noc spát, domlouvat se v cizím jazyce, který ovládám jen s velkým vypětím sil, plánovat trasu, zodpovídat stále dokola ty stejné zvídavé dotazy… To vše je po nějaké době vážně vysilující.
Čokoládu, prosím aneb cestování si vybírá svou daň
Doma jsem nechala všechno – svou milovanou rodinu, skvělé přátelé, střechu nad hlavou, knihy, kytaru, pohodlnou postel, plnou ledničku a v neposlední řadě svou oblíbenou vanu. A taky šminky, hadříky, krémíky… Zkrátka všechno, co moderní holka „potřebuje“. Takový ty materiální zbytečnosti, o kterých by vás před rokem ani nenapadlo, že vám kdy budou chybět.
Už jsme si na cestě prožili své, ovšem právě tady ve Střední Americe všechny ty pocity, které se za celý rok kdesi hluboko v podvědomí nastřádaly, probublávají na povrch. Cítím se tu klaustrofobicky a stísněně. Doslova pravý opak nekonečných mongolských plání, otevřeného prostoru na Sibiři a dalekých rovných cest v Severní Americe. Tady není kam utéct, a to ani před vlastními pocity.
Upřímnost nade vše
Proč to všechno píšu? Chci k vám být upřímná. Nechci s vámi sdílet jen radostí naplněné okamžiky. Cestování totiž zkrátka a dobře vždy není veselé. Najdou se i dny, kdy je člověku pod psa, a kdy by to nejraději celé zabalil. Posledních pár dní si právě takovouto krizí procházím.
Naštěstí díky mému chápavému muži se mi daří se přes to všechno přenést. Nebýt jeho, už asi touhle dobou sedím v letadle směrem do Evropy. Teď už jen přežít poslední papírování ohledně transportu nás a motorky, a pak už se konečně nalodíme na plachetnici, která nás má během pěti dní dopravit do Kolumbie. Na lodi bude dostatečný čas na relaxaci a odpočinek. Tahle vidina mě udržuje nad vodou… Snad nás nad vodou udrží i ta plachetnice. Sbohem a šáteček, Střední Ameriko!
PS: O tom, jak to s tou plavbou dopadlo se dozvíte v článku Souostroví San Blas: Jak jsme se s Bramborou na přídi plavili Karibikem.