Je osmá ranní a my podle instrukcí kapitána stojíme v přístavišti, připraveni naloďovat Bramboru na palubu plachetnice, na které se budeme v následujících pěti dnech plavit Karibikem. Čeká nás souostroví San Blas. Celý přístav je však podezřele tichý a poklidný, nikde ani živáčka…
Blázen na kole
Během půl hodinky se k nám na kole přiřítí další účastník plavby, sympatický a celý uřícený Velšan Sam. Tento fakt nás uklidňuje, evidentně jsme si nespletli adresu. Nabízíme Samovi vodu a dáváme se s ním do řeči. Z rozhovoru vplývá, že tenhle nazrzlý jednadvacetiletý mladík posledních pár měsíců brázdí Ameriku na kole. V nohách má už pěkných pár stovek mil. Vedle něj si rázem uvědomujeme, jaká jsme vlastně v porovnání s ním béčka. Projet svět se evidentně dá i mnohem extrémnějším způsobem než v sedle celkem pohodlné motorky.
Mimochodem, Samovo cestopisné poznámky si můžete přečíst na blogu Cycling in the Americas.
Nezastavujeme, máme zpoždění
V průběhu několika hodin postupně přijíždí další a další účastníci zájezdu a všichni nervózně vyhlížejí kapitána Johna, po kterém není ani vidu, ani slechu. Už tu měl přece dávno být. Postupně nám každý spolucestující prozrazuje, že mu bylo plavební společností řečeno úplně něco jiného. Jedni měli přijít na osmou, další v deset, jiní dokonce až ve 12 hodin. Nakonec až někdy okolo druhé odpolední konečně k přístavnímu molu připlouvá malý motorový člun s kapitánem. „Takový zpoždění je dost dokonce i na Latinskou Ameriku,“ podivuje se Sam. Navíc John není latinoameričan, nýbrž Novozélanďan. Šesti hodinový skluz oproti původnímu plánu, to je na Novozélanďana až až.
Kapitán si nebere servítky
Bez jakéhokoliv pozdravu, vysvětlení či omluvy nám kapitán John povýšenecky nakáže, že se jde motorka naloďovat hned teď a ať koukáme makat. Patrně se přihodilo něco, co kapitána zdrželo. Při nakládání se ho tedy ptáme, zda nebyl problém s papírováním, které jsme hekticky vyřizovali celý předchozí den v Panama City. „Hele, jestli máte nějaký problém s tím, že jsem přijel později, tak si sbalte tu svoji zasranou motorku a táhněte do prdele!“ začne na nás bezdůvodně zvedat hlas. S Kačkou na sebe nechápavě pohlédneme. Reakci kapitána absolutně nerozumíme a nejsme si úplně jisti, jestli se s takovým mrzoutem chceme dobrovolně i s Bramborou na několik dní zavřít na lodi, odkud není úniku.
Ego musí stranou
Nastává kritické myšlení. Hbitě promýšlíme všechna pro a proti. Kapitán už má dávno zálohu poslanou na svém účtu, tu samozřejmě neuvidíme. Museli bychom se vracet zpátky do Panama City, kde s největší pravděpodobností znovu podstoupíme celý proces papírování a shánění nového transportu pro sebe i motorku. Přijdeme o spoustu peněz a času, což by vážně ohrozilo pokračování naší cesty. Nakonec zjišťujeme, že vlastně moc na výběr nemáme a že nezbývá než ten pětidenní výlet s tímto nabubřelým kapitánem holt nějak přežít.
Připravit, pozor, naloďujeme
K prohnilému molu připluje malá dřevěná loďka. John přikáže partě černochů, aby do ní naši třísetkilogramovou motorku naložili. Než se stačím vzpamatovat, berou kapitánovi pomocníci Bramboru do rukou a nemotorně ji cpou do vrávorající loďky. Motorku přitom zvedají za vše, co jim zrovna přijde pod ruku. Za plastový zobák, zadní světlo, řadičku nebo dokonce za škrtící klapku s elektronikou. Kárám je, což kapitána rozesmává. Jsem vyzván, abych usedl na motorku a nohama vzepřenýma o okraj loďky těžkou Bramboru během plavby vyvažoval. Zbývá ještě do loďky naházet všechny kufry a vaky. Pořádně jí naložíme, přeci nepojedeme nadvakrát. Nastává několik desítek minut hororu. Mám strach, abych Bramboru neutopil. Loďka se na vlnách houpe a s každou další vlnkou mám pocit, že co chvíli musíme bezpodmínečně já i Brambora skončit na dně přístaviště. Je horko, ze mě však leje doslova ledový pot.
Komedie hadr
Pomalým tempem se plavíme k plachetnici, která kotví asi 300 metrů od mola. Po připlutí na místo však úleva nenastává. Spíše naopak. Kapitán plánuje zvednout motorku kladkou přes hlavní stěžeň, načež bere lano do ruky a ledabyle ho omotává kolem motorky, vztekle přitom nadávaje své posádce. Hned jak slyším, že se provaz napíná, přestávám kontrolovat černochy, kteří hází naši bagáž na palubu a začínám si všímat jednání kapitána Johna. „Ten chytrolín omotal jedno lano kolem škrtících klapek a druhý kolem výfuku!“ stěžuju si Kačce, která tomu však stejně prd rozumí a tak jen krčí rameny. Kroutím nechápavě hlavou ze strany na stranu a zastavuju Johna v dalším jeho suverénním počínání.
Vysvětluju mu, že chci, aby lana omotal kolem podsedlového a padacího rámu. Výfuk se ohne, klapky se poškodí pod tíhou těžkého stroje a opravovat to budu nakonec stejně já. „Myslíš si, že jsem idiot? Hochu, já už jsem převezl přes Karibik stovky motorek. Vím, co dělám! A vůbec, uhni!“ okřikne mě. Tak to ne. Přestávám kapitánovi ustupovat. Křiknu na chlapíka u navijáku, aby lano povolil, a přes protest kapitána převážu lana podle svého, protože tady si za svou motorku zodpovídám jen já sám. Zvedáme motorku a pomalu jí stavíme na přední část paluby. Sám si jí už přivážu k palubě a jakmile se všichni ostatní spolucestující nalodí, může se pomalu vyplout.
Držte se, vyplouváme
Nastává konečně zasloužilý odpočinek, na který jsme se tak dlouho těšili. Celé tři dny si užíváme nádherných karibských ostrovů nesoucí název San Blas. Souostroví na severovýchodě Panamy čítá něco kolem 380 malých ostrůvků, z nichž pouze několik desítek je osídlených lidmi. Ostrovy jsou součástí chráněného území domorodých kmenů (tvz. comarcy), nesoucí název Kuna Yala. Většinu obyvatel této autonomní správní jednotky tvoří indiáni kmene Kuna, kteří sami sebe nazývají Dule, což by se dalo přeložit, jako lidé. Kunové hovoří vlastním jazykem guna. Ten se řadí mezi tzv. čibčské jazyky, tedy rodinu jazyků, kterými mluví domorodí obyvatelé Střední Ameriky a v Kolumbie. S mnohými domorodci se však při troše dobré vůle dá celkem dobře domluvit i španělsky.
Pohodička, pohoda
Moře je zde křišťálově průzračné, plné dech beroucích korálů a mořské fauny. Některé ostrovy sestávají pouze z jakési hroudy písku a páru palem. Jsou tak malinké, že mnohé z nich přejdete suchou nohou třeba i do minuty času. V podvečer prvního dne plavby na jednom takovém hrajeme s dalšími účastníky zájezdu a posádkou volejbal a grilujeme. Později, posilněni výborným panamským rumem nalitým do kokosu (tzv. „coco loco“) a čerstvě ulovenými dary moře, usínáme na sluncem rozehřáté palubě. Teda alespoň někteří z nás.
Skupině mladých Australanů nejspíš rum nestačil, a tak si na palubě ládují nosy panamským koksem. Posádka lodi nic neřeší, ačkoli při náhodné kontrole pobřežní stráže by to byl nejspíš problém pro nás pro všechny. Pravdou zůstává, že v pokynech bylo zdůrazněno, že s sebou nesmíme mít trávu, o koksu nikdo nic nepsal… 😊
Hurá za indiány
Další den navštěvujeme jeden z osídlených ostrovů, kde se setkáváme s místními domorodci (budiž nevrlému kapitánu Johnovi ke cti, že se při každé plavbě snaží navštívit jiný obydlený ostrov, čímž pokaždé podpoří jinou rodinu).
Kunové tuto autonomní oblast spravují s minimálními zásahy panamské vlády, což s sebou zákonitě nese určité výhody i nevýhody. Mají například vlastní zákony a do dnešních dob se jim podařilo uchovat kmenové zvyklosti a svébytnou kulturu. Na druhou stranu však, protože jde o autonomní oblast, vláda místní obyvatele takřka nepodporuje. Ti tak žijí na naše poměry v relativní bídě.
Jak bydlí Kunové
Jejich tradiční obydlí jsou postavena z prken a palmového listí. Mnohé rodiny nemají elektřinu (ačkoli v posledních letech se zde rozmohly malé solární panely na střechách domů), ještě více tristní je situace s pitnou vodou. Ostrůvky jsou tak malé, že přirozený zdroj kvalitní pitné vody abys pohledal. Množství malých ostrůvků je obydleno takřka do posledního centimetru země. Domečky jsou tu naplácány jeden na druhý, přičemž mnohdy celý ostrůvek obývá jen jedna jediná rodina. Kvůli nedostatku místa zde mají často také problémy s odpadky, které se mnohdy povalují při břehu a mnohdy plují na hladině poblíž obydlených ostrovů.
Tady vládnou ženy
Oproti většině „civilizovaného“ světa, jemuž vládne patrilinearita, tedy takové uspořádání společnosti, kde se osobní atributy, privilegia a majetek dědí v otcovské linii, pro Kuny a jejich majetkové vztahy je typická matrilinearita. Ženy tedy v tomto kmeni odpradávna hrají velmi důležitou roli. Tak například jejich rukodělné výrobky, především pestrobarevné výšivky „molas“, jsou považovány za jedny z nejvyhlášenějších artesanií v celé Panamě. Zatímco místní muži se oblékají víceméně v západním stylu (ke štěstí jim stačí každé ráno obléknout tričko a kraťasy), ženy na souostroví San Blas si po staletí úzkostlivě drží osobitý styl a nosí tradiční kroje. Jejich lýtka a předloktí bývají ovinuta do barevných korálků a obličej pomalován černými linkami.
Jedinou spojnicí mezi jednotlivými ostrovy představují ručně dlabané dřevěné kánoe. K jejich výrobě Kunové používají kmeny stromů rostoucích v pralesích na pobřeží. Na těchto poměrně stabilních lodičkách se tu prohání nejen muži, ale i ženy a starší děti. Místní domorodci se celkem logicky živí především rybolovem. Pěstují ale také kokosové ořechy, zeleninové banány plantainy či kakaovník. Zcela obvyklý je zde směnný obchod.
Je libo humra?
Třetí den se nese v duchu sladkého nic nedělání. Střídavě kotvíme u dvou neobydlených ostrůvků. Sluníme se, šnorchlujeme, plaveme, procházíme se po sluncem rozehřátém běloucím písku, lelkujeme ve stínu palem… K večeři každý z nás fasuje po jednom kousku čerstvě uloveného humra (1 kg za 1 dolar, tomu říkám férová cena) a jdeme na kutě. Další dva dny nás čeká přesun do kolumbijského přístavního města Cartagena, kde celá plavba končí.
Zdviháme plachty
Již za noci opouštíme klidné vody kolem ostrovů a vydáváme se na širé moře. Začíná peklo a boj o záchody v podpalubí naší malé plachetnice. Vlny jsou čím dál větší. Dosahují takových rozměrů, že se příďový koš občas do nějaké zapíchne a následně mořská voda zalije celou palubu. Zatímco Kačka spokojeně dříme v podpalubí, já jsem přišel na to, že mi návštěva kajuty nedělá dvakrát dobře. Jednak se mi zvedá kufr, ale hlavně si tam připadám jako v míchačce. Prášky na mořskou nemoc jsme ve vším tom zmatku zapomněli koupit, a tak nezbývá než tohle rodeo přečkat na palubě.
Souš na obzoru aneb Bienvenidos a Cartagena
Do Cartageny připlouváme až po dvou dnech uprostřed hluboké noci. Kotvíme v přístavišti a světla v dáli jasně značí, že jsme konečně dosáhli břehů Jižní Ameriky. Je čtvrtek, a tak si říkáme, že jsme to stihli tak akorát. Zítra vyřídíme imigrační a import motorky a posuneme se dál na jih. Omyl. Kapitán nám ráno hlásí, že je prvního máje a že na tento den v Kolumbii připadá státní svátek, tudíž nikdo na celnici nepracuje. Kdyby nám tento fakt ráčil oznámit předem, tak bychom si třeba zabukovali nějaký hotel, anebo se plavili v jiném termínu. Plaví se mezi Panamou a Kolumbií údajně již přes 20 let, takže předpokládáme, že o svátku předem mohl vědět. No nic, bereme si nejnutnější věci a vydáváme se sehnat nějaké ubytování. Ráno dostaneme alespoň motorku na břeh, necháme jí přes víkend někde zamčenou v přístavu, a v pondělí ji proclíme. Další omyl.
Kapitán chytá amok
Kapitán odmítá Bramboru vyložit na břeh s tím, že dokud nebudou papíry, motorka neopustí palubu. Respektuji to, ale vzhledem k faktu, že na několik dní opouštíme loď a nevíme, kdo všechno se tady bude pohybovat, tak Bramboru pro jistotu zamykám pomocí řetězu k palubě. Upozorňuji na tento fakt kapitána a loučím se s ním s tím, že se uvidíme v pondělí. „Ty parchante! Ty si myslíš, že jsem nějaký zloděj nebo co? Zvedni tu svou zasranou prdel a vypadni z mojí lodi! Nechtěj mě nasrat!“ nebere si John servítky a řve na mě před ostatními. Snažíme se mu v klidu vysvětlit, o co nám ve skutečnosti jde, ale kapitán se dostává do nekontrolovatelného amoku. Raději ho nechávám se vyřvat a už nijak neargumentuju. Netuším, čeho je takový člověk schopen a rád bych se v pondělí s naší Bramborou opětovně setkal.
Procházíme městem, a jelikož je svátek, je většina hotelů zcela očekávaně plná. Nakonec se ubytováváme v nevábně vyhlížejícím hotelu v horší čtvrti poměrně daleko od centra.
Brokovnicí přímo mezi oči
Přesto, že jsme již pár hodin na pevnině, žaludky máme stále jako na vodě a hlavy se nám ještě pořád motají, jak pomalu doznívá mořská nemoc. Prohlídku města tedy přesouváme na jindy, a naordinováváme si odpočinek. Večer nás přepadává žízeň. Jelikož voda z vodovodu v Latinské Americe nebývá pitná, nezbývá mi nic jiného než skočit na recepci pro vodu balenou. Přicházím do potemnělé vstupní haly. Recepční nikde. Až po chvíli si všimnu, že dříme na kanapi. I v hlučném pouličním životě, odehrávajícím se za okny hotelu, je slyšet, jak notně podřimuje. Oslovím ho a klepu mu na ramenu. „Amigo, tienes agua?“. Amigo neamigo, chlap hbitě vylítne a zpod sebe k mému překvapení vytáhne nabitou brokovnici, kterou mi namíří přímo mezi oči.
Chvěje se mu hlas. Řve španělsky cosi, čemu ani za mák nerozumím. V ten moment jako by se čas zastavil. Ve vteřině se mi před očima jako nějaký zrychlený film promítne celý můj dosavadní život. Příliš krátký život, abych s ním skoncoval teď a tady, v tomto pofidérním hotelu na předměstí Cartageny. „Soy tu amigo,“ vypadne ze mě nakonec. Snažím se, abych to řekl v absolutním klidu. Recepčnímu po chvíli, která mi připadá jako věčnost, zvedne obočí. K mé velké úlevě nakonec skloní hlaveň zbraně směrem k zemi a začne se mi vehementně omlouvat. Stírám si smrtelný pot z čela, beru vodu a utíkám si překontrolovat spodní prádlo. Tak blízko smrti jsem ještě v životě nebyl. Rázem mi dochází, jak je ten náš život cenný a zároveň velice křehký.
Čekám, čekáš, čekáme – taková je Latinská Amerika
V pondělí jdu na domluvenou schůzku s naším tolik oblíbeným kapitánem. V přístavišti mám být v osm ráno. K mému překvapení na mě John čeká včas. Bohužel se mu však prý nepodařilo domluvit schůzku s agentem, který má přijet do přístavu proclít motorku. Jsem odvezen na loď, kde k mé spokojenosti Brambora v pořádku čeká na vylodění. Zatímco okoukávám motorku, kapitán beze slova drze odplouvá a nechává mě na palubě několik hodin samotnýho. No co, nervů už bylo dost, a tak si lehám a chytám poslední bronz, než zase zalezu do motohadrů.
Poplach, loď jde ke dnu
Teprve před čtvrtou odpolední konečně připlouvá malá dřevěná loďka s párem černochů a já už tuším, že budeme konečně vyloďovat. John mi dělá radost, když mě bez siláckých řečí nechává vše si přivázat sám. Motorku opatrně nakládáme do loďky, která pod její váhou notně klesne. Sedám na ní, a již zkušeně vzepřu nohy o okraj plavidla. Jsem připraven vyvažovat. Černoši dostávají od kapitána povel všechna naše zavazadla a zbylé soukromé věci posádky naházet do už tak přetížené loďky. Sedím, soustředím se na těžiště těžké Brambory a jenom nervózně vnímám, jak na dřevěnou várku padají další těžká zavazadla. Hup, hup … za mě naskočili oba černoši a mě se zdá, že se nakláníme nějak moc na stranu. Najednou mi začíná téct do bot. To ale vůbec nemyslím obrazně. Přes kraj loďky se proudem přelívá voda. Potápíme se.
To ne! Křičím na černochy, aby mi pomohli. Naštěstí jim rychle dochází, co se děje a jednoho z nich napadne hbitě vystoupit z loďky, čímž ji náležitě odlehčí. Kapitán se při pohledu na nás hlasitě tlemí. Mě naopak dvakrát do smíchu není. Už to chci mít za sebou. Čeká mě ještě asi 200 metrů plavby na samotný břeh. Chlapík startuje motor a opatrně se s bárkou rozjíždí. Jede pomalu a plynule, tak, abych zvládal motorku vyvažovat. Opatrně se přibližujeme k molu a mě se pomalu objevuje úsměv na tváří z toho. Už jen pár metrů a budu to všechno mít v konečně za sebou. Vtom se asi metr od naší loďky prožene vysmátý kapitán na svém nafukovacím člunu, čímž rozvlní hladinu a já málem utápím motorku podruhý. Hergot, on to snad dělá naschvál!
Goodbye, captain!
Vyložíme Bramboru na břeh, děkuju všem zúčastněným za pomoc, agent během minuty proclí motorku, spěšně se loučím s Johnem a jedu na hotel. Konečně mám ten cirkus za sebou.
S Kačkou na pokoji rekapitulujeme posledních pár dní a shodujeme se na tom, že nebýt Johna, byl by to super pohodový výlet. Až postupem času si uvědomujeme, že právě díky němu si vlastně odnášíme parádní historku k pivu. Takže, thank you, capitain John! A snad na neshledanou…