Na Moskvu jsme se hodně těšili, a tak jsme si na ni i přes naše zběsilé tempo vyhradili rovnou celé dva dny. Protože je ale v Moskvě dost draho, rozhodli jsme se využít služeb CouchSurfingu (tj. celosvětová síť cestovatelů, kteří nabízí bezplatné ubytování u sebe doma).
Na stránkách CouchSurfingu jsme tedy s dostatečným předstihem vyhlásili tzv. Public trip, na základě čehož se nám začali ozývat nejrůznější CouchSurfeři z celé Moskvy. Náš požadavek zněl jasně. Hledáme někoho, kdo má vlastní garáž nebo oplocenou zahradu, abychom nemuseli mít strach o Bramboru. Tím se výběr potenciálních hostitelů značně zúžil a nakonec z nich ze všech zbyl pouze jeden. Měl celkem 52 referencí, přičemž celých 48 bylo pozitivních. „To je slušný poměr,“ řekli jsme si, a nehleděli na ty 4 negativní, což se později ukázalo jako osudová chyba.
Přidej plyn a jeď
Všechno to začalo hledáním Fjodorova domu. Pár km před Moskvou adresu zadáme do GPSky a říkáme si, že snazší už to snad ani být nemůže… Sotva to dořekneme, už stojíme v zácpě. Téměř krokem jedeme celých 50 km po okruhu, abychom se dostali na druhou stranu Moskvy. Na moskevském okruhu je v jednom směru oficiálně 7 pruhů. Čas od času ale bílé čáry zmizí a rázem počet pruhů vystoupá minimálně na deset. V Moskvě si zkrátka každý jezdí, jak chce. Mnohým z řidičů blinkry nic neříkají… Dodržovat předpisy se tady jeví jako holé bláznovství. Velmi brzy přicházíme na to, že přespříliš opatrnou jízdou si tady člověk spíše škodí. Moskevský okruh je zkrátka trochu džungle, ve které platí jenom jedno pravidlo – jeď!
Všechny cesty vedou… do slumu
Po dlouhých dvou hodinách ve smogu a spleti aut konečně sjíždíme z dálnice a dostáváme se na normální silnici, kde už provoz není tak silný. Neradujeme se ale dlouho. Už po pár minutách jízdy přichází další šok. Z ničeho nic mizí asfalt, silnice (pokud se tomu tak dá vůbec říkat) se extrémně zužuje a všude kolem jsou vysoké stěny z vlnitého plechu, které ve tmě navozují dojem jakéhosi slumu. S každým metrem se výmoly na cestě zvětšují, až nakonec jedeme doslova off-roadem. Brambora skáče, ale nás pořád nepřechází dobrá nálada. „To máme trénink na Kazachstán a Mongolsko,“ uklidňujeme se vzájemně do intercomu.
Po pár odskákaných kilometrech se ocitáme ve slepé uličce. Cesta je uzavřena těžkou závorou. Zkoumáme trasu na GPSce, a řešíme, kudy by se to dalo objet, když v tom ze tmy slyšíme: „Vy patěrjali?“ „Da da, patěrjali,“ odpovídáme s nadějí, že by nám pán mohl pomoci. A taky že jo. Mrkne okem na displej našeho telefonu, kde v GPS aplikaci bliká cíl naší cesty, potom skoukne Bramboru, načež mávne rukou ve směru uzavřené cesty. Máme prý jet pořád rovně. Mezi závorou a plotem se nachází úzká vyšlapaná pěšina, kterou je možno s trochou akrobatického umu projet. A tak závora nezávora, jede se dál.
Úkol zní jasně – najdi neexistující dům
Když konečně dorážíme na ulici, kde se má nacházet Fjodorův dům, začíná usilovné pátrání po čísle popisném 1A. Ulici projíždíme křížem krážem, nacházíme číslo 1B i číslo 1, ale po 1A ani památky. Když se dotazujeme místních, nevědí. Fjodora tady evidentně nikdo nezná. Voláme Fjodorovi na mobil, ten ale náš hovor nezvedá. Nezbývá, než mu napsat SMS a čekat, až (nebo spíše zda) si pro nás přijde. A skutečně, po pár minutách se ze tmy vynořuje vysoká štíhlá postava, která na nás z dálky mává, abychom ji následovali. Fjodorův dům se nachází na rohu dvou ulic a nemá číslo popisné, proto jsme si ho předtím nevšimli.
Dům chrání od okolního prostředí ohromná masívní železná brána. Tu ale Fjodor pro Bramboru neotevře. Namísto toho nám otvírá malou branku pro pěší a očekává, že ji s Bramborou projedeme. Chvíli trvá, než pochopí, že s touhle obří motorkou se touhle malou brankou zkrátka projet nedá. Nějakou dobu poměrně neochotně hledá ve tmě klíče, až se nakonec po pár minutách brána s hlasitým zavrzáním konečně otevře.
Fjodor, milovník taxidermie
Fjodorův dům se v řadě okolních domů na první pohled vymyká. Zvenčí vypadá skoro jako z nějakého amerického hororu. Venku se nachází obří psí bouda. „Máš psa?“, ptám jsem se Fjodora zvědavě. „Pes už umřel.“, odpovídá Fjodor potemnělým hlasem a za větou se jakoby pousměje. „Aha, to je mi líto,“ projevím soucit. „A co nějaká další zvířata?“ „Měli jsme kočku. Umřela. Králíci taky umřeli. I slepice pošly.“, odpovídá Fjodor, přičemž při slově „pošly“ se pokusí o úsměv, který však sklouzne spíše k jakémusi úzkostnému šklebu. Jak se později ukázalo, zvířat má Fjodor plný dům. Vycpaných…
Fjodor má hlad
Fjodora vůbec nezajímá, jak se nám jelo. Jeho první otázka zní: „Máte něco k jídlu?“ Podobné otázky slýcháme u CouchSurferů často, obvykle pak následuje pozvání na společný oběd nebo večeři. Nikoli však u Fjodora. Ten, když se dozvídá, že máme jenom chleba, zavelí: „Vy máte jen chleba? My nebudeme jíst jen chleba! Dejte si co nejrychleji všechny věci do domu a musíme jít rychle nakoupit potraviny. Vy zaplatíte večeři!“ Ok, proč ne. Budeme u něj nocovat zadarmo, tak proč nekoupit večeři, to se nám zdá fér. Fjodorovi nesvítí venku ani jedno světlo, a tak věci z motorky sundáváme v naprosté tmě, pouze za pomoci svítilny mobilu, která nám ostatně ještě později přijde vhod. Ale nepřeskakujme.
Nějakou dobu trvá, než po tmě nanosíme všechny věci do předsíně. Když jsme konečně s tím vším hotovi, Fjodor se nás zeptá: „Můžete teď běžet? Zbývá nám 9 minut, než zavřou obchod. Je to odtud asi jen 900 metrů.“ A tak jsme běžíme. Lépe řečeno nasazujeme co nejrychlejší krok, protože v našich kombinézách se běhat prostě nedá. Celý upocení se dotrmácíme k obchodu, ale samozřejmě, jak už asi tušíte, je zavřeno. Takže se otáčíme na podpatku a vydáváme se zpátky domů. Fjodor má očividně v oblibě rychlou chůzi, protože ani cestou zpátky se tempo nezvolní…
Vítejte v domě hrůzy
Po pár minutách konečně celí upocení dorážíme k Fjodorovi domů. Těšíme se na horkou sprchu a postel. Už v předsíni ale zjišťujeme, že to nebude tak jednoduché: „Omluvte ten nepořádek. Nestihl jsem uklidit. Pomůžete mi uklidit dům!“ zavelí Fjodor. Ok, s večeří to nevyšlo, tak mu alespoň zameteme podlahu, to není nic proti ničemu, pomyslím si. „Teď vám ukážu dům!“, zahlásí Fjodor a zhasne světlo. „Vidíte něco? Já světlo nepotřebuju, ale jestli chcete, rozsvítím baterku na mobilu.“ A tak si celý dům procházíme pouze za pomoci světla displeje Fedorova telefonu. Možná je to tím přítmím, možná jsme jen moc unavení, každopádně Fjodorův dům nahání hrůzu. Třípodlažní úzký dům se strmými úzkými schodišti. Obří vycpaní ptáci, zaprášené panenky, staré pohlednice…
V prvním podlaží nám Fjodor ukazuje toaletu. Že v Rusku nevyhazují toaletní papír do mísy ale do kyblíku vedle záchodu nám již je známo, a tak nás to nepřekvapuje. Ovšem na Fjodorově záchodě není co vyhazovat, toaleťák zde pro jistotu úplně chybí. Hned naproti záchodu se nachází umyvadlo. Fjodor nám ale z nám neznámých příčin toto umyvadlo zakáže používat. Po obhlídce toalety se za světla mobilu vydáváme do koupelny: „Tady se můžete osprchovat. Teče pouze studená voda. Šetřím peníze. Za žádných okolností se voda nesmí dostat ven z vany! Nesmíte stříkat mimo vanu!“ Dobře, na studenou vodu jsme připraveni, jedeme přeci na Sibiř a do Mongolska. Ale uprostřed Moskvy? Fjodor se nám začíná líbit čím dál tím méně.
„Sprchu si dáte později! Teď si budeme povídat!“ oznamuje nám Fjodor a uvelebí se ve svém křesílku. V místnosti nejsou žádné další židle, a tak musíme stát. Stojíme dobrou půl hodinu, zatímco Fjodor bez přestání básní o sobě. Při jeho monologu se nám ani jednou nepodívá do očí, takže člověk má pocit, že si vlastně mluví sám pro sebe. A do toho ten jeho hrůzu nahánějící úsměv…
Spásný nápad na úprk
„Já z něj mám strašně divnej pocit,“ zašeptá mi Fanda do ucha. „Já taky,“ přitakávám. „Já tu nechci spát.“, šeptá Fanda. „Já taky ne,“ odvětím. Jenže jak to udělat? Všechny naše věci z motorky už jsou vypakované, jsme uprostřed Moskvy v jakémsi prapodivném ghetu, venku je tma tmoucí a náš hostitel ne a ne nás pustit ke slovu. Po chvíli mě napadá spásná myšlenka: „Fjodore, máš wifi? Potřebuju urychleně napsat a odeslat článek do novin, zítra to jde na tisk,“ lžu, jako když tiskne. „Wifi bohužel nemám, poškozuje mozek,“ odpovídá Fjodor. Tím mi nahrává do karet.
„Je mi to moc líto, Fjodore, ale myslela jsem si, že tu bude wifi. Ten článek je pro nás velmi důležitý, nemůžeme si dovolit poslat ho později. Už tam dávno měl být. V tom případě nám nezbývá nic jiného než se rychle zabalit a odjet do nejbližšího hotelu.“ Fjodor se vůbec netváří překvapeně. Jeho kamenný výraz tváře se ani trochu nezmění.
Dárek na rozloučenou
„Co se dá dělat. Myslel jsem si, že si budeme ještě chvíli povídat. Ale nemohu vás tu držet násilím,“ při těchto slovech už Fanda v ruce drží vaky s našimi osobními věcmi a odnáší je kvapem k motorce. Fjodor ho ale zastavuje: „Nemohu vás nechat odejít,“ zarazí Fandu v jeho počínání a pak se na vteřinu odmlčí. Ta vteřina se v našich hlavách jeví spíš jako dlouhé minuty. Nevíme, co si myslet a jak se zachovat. Vtom Fjodor spustí: „Musíte si odtud odnést malý suvenýr! Trvám na tom!“ Ve tmě pak nahmatá ošuntělou kovovou krabičku plnou starých ruských pohlednic. „Vyberte si každý jednu!“ A tak saháme po prvních dvou pohlednicích svrchu, pěkně poděkujeme a chceme pokračovat k motorce. Fjodor nás ale nenechá.
„Tohle je pohlednice z r. 1917. Vy samozřejmě nemůžete vědět, co se stalo v r. 1917 v Rusku! Já vám o tom ještě povyprávím a pak můžete jít.“ V tu chvíli už zahazuji veškeré zábrany. Jsem vyčerpaná po celodenní jízdě, zpocená a ulepená a jediné po čem toužím, je teplá sprcha a klid na lůžku. A tak stručně a rázně odpovídám: „Učili jsme se o tom ve škole. Nemusíš nám to teď vyprávět. My už opravdu musíme jet!“
Opouštíme Moskvu
Věřte mi, takhle rychle jsme se ještě nikdy předtím nezabalili. 🙂 Z Fjodorova domu i přes okolní tmu vystřelíme doslova jako raketa. Vydáváme se směrem na Nižnij Novgorod s tím, že zastavíme v nejbližším motelu. Ten ovšem nacházíme až před druhou ranní. Zmrzlí na kost a k smrti unavení padáme do měkoučké postele s tím, že prohlídku Rudého náměstí holt odsouváme na neurčito.
Každopádně, ačkoli jsme neměli možnost prohlídnout si soudruha Lenina v mauzoleu, ani si neudělali selfie s chrámem Vasila Blaženého, i tak jsme si Moskvu celkem „užili“. Po svém, ale o to víc se nám zaryla pod kůži. Přežili jsme to ve zdraví, a teď máme alespoň o čem psát. Takže spasíba Fjodor, nikagdá nězabuděm! 🙂