Jaké jídlo, taková země
Spojené státy mexické nás přivítaly pětihodinovou frontou na hraničním přechodu. Už po překročení hranic však naše srdce zajásala. Konečně to tady žije! Konečně je pryč uniformita Spojených států! Sláva a jen houšť. USA byly fajnový, ale Mexiko, to je teprve to pravé ořechové. Rozdíl mezi Státy a Mexikem je markantní. Do jisté míry by se dal vztáhnout jen na gastronomii a odtamtud rozvést doširoka. Analogie s jídlem mi připadá vážně trefná. Je to jednoduché – v Americe si pochutnáte na hambáči. Nezklame, ale většinou ani nenadchne. A máte jistotu, že bude pokaždé více méně stejný. Jídlo v Mexiku? Kořeněné, pikantní, překvapivé, voňavé, barevné, lahodné! A přesně taková je právě celá země. Vždy, když si myslíte, že už jste jí přišli na kloub, překvapí vás zbrusu novým „receptem“.
Příměr k jídlu jsem nevybrala náhodou. Mexikem jsme se totiž doslova prožrali. Nebudu vám sáhodlouze popisovat, jaká lahoda mexická kuchyně je. Akorát byste si poslintali klávesnice a displeje své drahé výpočetní techniky, což nechcete. Řeknu jen jediné – vydejte se sem a sami pochopíte, proč se o mexické kuchyni tvrdí, že je jedna z nejlepších na světě. Přemíra barev, vůní a chutí – slast pro smysly, chuťový orgasmus téměř u každého taco stánku.
Čas jako by tu plynul úplně jinak
Ale pryč od jídla… Mexiko má v rukávu i další trumfy. Předně je to mexická nátura. Lidé jsou tady velmi milí, vstřícní, přátelští a vždy ochotní pomoci… Lelkování a nic nedělání jako by tu bylo naprosto regulérní činností. Nikdo se na vás nebude zlobit, když si dáte po obědě šlofíka, anebo přesunete důležitou práci až na zítra. Velmi brzy po přejezdu hranic jsme se právě „mañana“ náladou nakazili i my. Podlehli jsme lehké letargii a dřív, než jsme se z ní stihli vzpamatovat, uběhly celé tři měsíce. Nakonec jsme tak v Mexiku zůstali viset o dobré dva měsíce déle, než jsme si původně plánovali. Jak lehce tady člověk zapomene na všední starosti…
Najdete tu od každého něco
A tak, ačkoli jsme o Mexiku slyšeli množství hrůzostrašných historek, realita byla docela jiná. Mexiko je ve skutečnosti velmi přívětivá země, která má turistům co nabídnout. Krom fajn lidí a skvělé kuchyně tady najdete vlastně všechno, co vám vyvstane na mysl. Od pouště na severu země, přes vysoké hory, sopky, džungli, karibské pláže vybízející ke šnorchlování či pláže u pobřeží Tichého oceánu vhodné k surfování. Krom toho můžete navštívit množství koloniálních městeček anebo vystoupat na jednu z mnoha pyramid. Bez přehánění, Mexiko má obrovský turistický potenciál. A navíc je tu vše super levné.
Drogy, kam se podíváš (?)
Samozřejmě ovšem, tak jako každá jiná země, i Mexiko má bohužel své stinné stránky, s některými z nichž jsme se během našeho pobytu setkali i my. Předně se jedná o nelegální obchod s drogami. Po přečtení oficiálních informací na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR by se do Mexika dobrovolně vydal leda tak blázen.
Nechceme situaci nikterak zlehčovat, obchod s drogami tu skutečně kvete, gangy reálně existují a ano, občas se tu na ulici střílí. Tzv. narcos operují téměř na celém území Mexika. Na druhou stranu ovšem většinou turistům nic nehrozí. Gangy si vyřizují účty mezi sebou a o turisty jim vůbec nejde. Je ovšem třeba být ostražitý, poslouchat intuici a selský rozum a pokud možno se vyhnout těm nejnebezpečnějším místům. Vždy je tu totiž riziko, že se zkrátka a dobře jen ocitnete v nepravý čas na nepravém místě. Zvláště na severu země jsme právě kvůli problémům s drogovou mafií potkávali nesčetné množství policejních a armádních aut, na jejichž korbě vždy stojí přinejmenším jeden voják ozbrojený kulometem.
Když se na ulicích střílí
My jsme například kvůli jedné takové přestřelce mezi gangem a armádou byli nuceni pozměnit naši trasu… Chystali jsme se právě k návštěvě města Tepic, kde jsme hodlali nocovat u couchsurferky, když nám od ní přišla zpráva: „Do Tepicu nejezděte, na ulicích se střílí, je to tu momentálně velmi nebezpečné.“ O pár hodin na to na internetu čteme zprávy o tom, že v Tepicu armáda z vrtulníku zasáhla proti špičkám jednoho z gangů. Osm lidí bylo ten den zabito… A místním nezbývá než si z toho dělat legraci.
Tak například zřízenec hotelu, kde jsme byli tu noc ubytovaní, za námi přijde a ukazuje nám ono video, kde se z armádního vrtulníku střílí dolů na ulici a povídá: „Tak si tak ráno prohlížím zprávy a říkám si – hele, Afghánistán. A ono ne, ono je to jenom hodinu cesty od nás!“ zubí se na nás od ucha k uchu a pouští si celé video znovu. Jako by se nechumelilo.
O pár týdnů později pak okolo čtvrté ranní na vlastní uši jasně slyšíme výstřely ve městě Uruapan v neblaze proslulém státě Michoacán. Místní nás ovšem uklidňují slovy: „Ano, tady v Uruapanu je to s kriminalitou skutečně špatné. Vás se to ovšem netýká, gangy unáší jen bohaté občany a poté vyžadují výkupné.“ Uf, to nás uklidnilo. Ještě, že na tý naší starý Bramboře nevypadáme právě dvakrát zámožně… 🙂
Zloději a jiné kriminální živly
Dalším problémem v Mexiku (ostatně jako všude na světě, kde se pohybuje větší počet turistů) jsou krádeže a jiná drobná kriminalita. Trošku se stydíme, ale musíme přiznat, že došlo i na nás. Léta praxe a odříkání dělají z místní lapků mistry v oboru. Pěkně si trpělivě počkají na tu nejlepší příležitost a ve chvíli, kdy to nejméně čekáte, vám (teda co to plácám – nám) nenápadně švihnou batoh. Naštěstí nejsme zase až tak hloupí, abychom si v batohu uschovávali cennosti či doklady. Přišli jsme tak jen o prošoupané sandále a pár kousků starého oblečení. Jako všude jinde, i v Mexiku je zkrátka třeba si na cennosti dávat pozor.
Korupce, korupce, všude samá korupce
V neposlední řadě bychom jako velký problém zmínili zkorumpovanou policii. Nás osobně zastavili nesčetněkráte, a to především na poloostrově Yucatán, kde se z nás snažili vymámit prachy, aniž bychom se dopustili jakéhokoli přestupku. S českým pasem v kapse to ovšem máme na háku. Stačí prostě hrát, že člověk nerozumí ani španělsky, ani anglicky, a odpovídat pouze v češtině. V konečném důsledku totiž i pro pány policajty čas jsou peníze. Zatímco se s námi moří, mohou stopnout několik dalších vozidel a zkusit to na ně. Všichni do jednoho tak nakonec svou snahu po pár minutách vzdávají a nechají nás odjet. Bez úplatku.
Pamatuji si, že když nás stopli vůbec poprvé, byli jsme poněkud nesví. Po nějaké době jsme si z toho ale začali dělat zábavu. Je vážně legrační pozorovat, jak uniformovaní páni reagují na to, když na ně hovoříte výhradně a jenom česky, jazykem, kterému nerozumí ani slovo. Legrace ovšem končí ve chvíli, kdy vás v jeden a ten samý den hlídka zastaví hned několikrát. To pak je skutečně unavující, ztráta času a energie pro obě strany…
V noci spěte, přes den cestujte
V žádném případě pak rozhodně nedoporučujeme cestovat v noci. Zrazují od toho průvodci, zrazují od toho místní… My jsme to riskli jenom jednou a vymstilo se nám to. Cestovali jsme tenkrát z Puebly do Oaxacy a trošku jsme podcenili načasování. A tak, když jsme se blížili do cíle, byla už dávno tma (zastavit a ubytovat se nebylo kde, do Oaxacy vede klikatá cesta horami, kde na ubytování narazíš jen velmi zřídka). Už už v dálce vidíme světla města Oaxaca, když v tom najedou na obzoru před námi dálnici zastoupí hlouček lidí a rozprostře se po celé její šířce, takže je nelze nikudy objet. Zastavujeme tedy. Samozřejmě, že chtějí peníze za projezd: „Cien pesos!“ křičí jeden. „Hundred pesos!“ přidává se k němu lámanou angličtinou druhý. A pak třetí a čtvrtý a pátý… Vzájemně se překřikují, natahují ruce a sápou se po nás. Jako obyčejně hrajeme divadýlko a předstíráme, že nerozumíme. Po několika minutách už hlouček obklopuje celou Bramboru, není, kam se hnout. Kupodivu nemáme strach, jsme ovšem ostražití.
„Jestli vyndáš peněženku, šlohnou ti ji celou. Nic jim nedávej.“ povídám Fandovi. Po chvilce dohadování už toho máme vážně dost. Fanda bere za plyn a snaží se pomalu hloučkem projet. Patrně pod vidinou přejetí nám jako zázrakem konečně pár lidí uhýbá. Využíváme nastalé situace a okamžitě mizíme v dáli. Druhý den se od místních dozvídáme, že prý ve dne se nic takového nestává. V noci je to tu ale celkem běžné, a to právě hlavně ve státech Oaxaca a Chiapas. Nejhorší je, že tihle klacci prý staví nejen turisty, ale úplně každého, kdo se snaží v noci dálnicí projet. Mnoho lidí pak prostě zaplatí, než aby riskovali, že jim někdo z davu třeba klíčem přejede auto. Takže pokud sem máte namířeno, bacha na to… V noci, pokud možno, nejezděte.
Nic není tak horké, jak se uvaří
Teď když to tak po sobě čtu, jeví se mi Mexiko jako strašně nebezpečná země. 😀 Věřte ovšem, že veškeré výše popsané nemilé příhody jsou ničím oproti všem těm krásám, které nám tato země dala okusit. A víte co? Bude to znít divně, ale nakonec jsme i za ta negativa vlastně rádi. Právě díky nim si totiž člověk může být jist, že v Mexiku se rozhodně nudit nebude. 🙂 Stejně jako s tím jídlem. Je pikantní a štípe na jazyku, ale to je právě to, proč nám v důsledku tolik chutná.
Takže osobně Mexiko rozhodně doporučujeme k návštěvě. Tahle země má vlastní kouzlo, o kterém mnohdy vášnivě mluví i sami Mexičané. Mexiko si vás zkrátka získá, chytí vás a nepustí. My už dnes víme, že se sem zase jednou v budoucnu vydáme. A když ne, pořídíme si alespoň mexickou kuchařku. Rozuměj knihu, ne ženu – ty tady popravdě totiž zas tolik krásné nejsou…