Transport motocyklu přes oceán není tou nejpříjemnější věcí, a to jak ze stránky byrokratické, tak hlavně a především z té finanční. Celá tahle sranda nás stála nemálo peněz a nervů, ale nakonec jsme to přece jenom zvládli a Bramboru dostali přes Tichý oceán. Amerika čeká…
Už při plánování naší cesty jsme problematice převozu motorky přes oceán věnovali zvýšenou pozornost. Plán zněl jasně: ve Vladivostoku nalodit motorku a poslat ji na Aljašku do města Anchorage, kam bychom později přiletěli letadlem. Potom mašinu osedlat a projet si hezky celou Ameriku od severu k jihu. Jak prosté. Až v průběhu cesty jsme přišli na to, že někdy je prostě lepší plán nemít, a řešit věci za pochodu.
Už v Polsku jsme zjistili, že vůbec něco dostat z Vladivostoku do Anchorage (potažmo do severní Ameriky) je takřka nadlidský úkon. Ne, že by to nebylo nemožný. Na ceně transportu bylo ovšem velmi jasně znát, jak si Rusové uvědomují svůj monopol v podobě jediného většího přístavního města na východním pobřeží. Nezbývalo, než naši pozornost uchýlit někam jinam. Prozkoumali jsme všechny možné zkušenosti ostatních cestovatelů, a zjistili, že, kupodivu, asi nejjednodušší způsob bude poslat motorku nejprve do Jižní Koreje a odtamtud teprve do Ameriky, jmenovitě do kanadského Vancouveru. A protože se na naší cestě bojíme byrokracie ze všeho nejvíc, jali jsme se celého úkolu chopit zodpovědně, a řešit konečně taky jednou něco s pořádným předstihem, což je nám jinak poněkud cizí. Posbírali jsme kontakty na agenty z webu horizontunlimited.com (který mimochodem vřele doporučujeme všem, kteří se chystají na delší cestu na motocyklu), a vyměnili si s nimi obligátní kolečko mailů plných informací typu co, kdy, jak, proč, nač a zač.
Dostat motorku do Koreje podle všeho neměl být zas až takový „big deal“. Stačilo poslat naskenované doklady jakémusi Yurimu, přikývnout mu na výši jeho provize za vyřízení byrokratického kolotoče, a ruský agent se mohl dát do práce. Toto jsme měli po celou dobu cestování Asií za vyřízenou věc, a to až do té doby, než jsme přijeli do Vladivostoku…
Za daleko složitější úkon jsme považovali transport motorky do Ameriky. Zvažovali jsme možnosti, zda poslat motorku lodí a ušetřit cca 1000 USD, anebo letadlem a ušetřit měsíc času. No jo, jenomže čas jsou peníze. Stát měsíc na jednom místě se ukázalo být finančně daleko náročnější, než být měsíc na cestách. Takže se nakonec motorka proletěla letadlem…
Přijíždíme do Vladivostoku, fotíme se s cedulí, a radujeme se mezi kapkami deště. Konečně nám to dochází. První etapa tohohle bláznivýho tripu je už vlastně za náma. Po pár minutách dětinského poskakování se vydáváme hledat byt našeho známého Olega. Oleg (typický ruský podnikatel, jak si jej asi většina z nás představuje z filmů a různých povídaček, pohybující se neustále více méně na hraně zákona) disponuje velkým množstvím přátel a známých, a evidentně o nic menším množstvím peněz. Je to přesně ten typ člověka, pro nějž nic není problém. „Nět problem“, slýcháme od něho takřka na každou naši otázku. Celé ty dny, kdy čekáme na trajekt, nás krmí, opijí, a organizuje nám zábavu. Když za něj chceme zaplatit v restauraci, rozčílí se do běla. Jsme zkrátka a dobře jeho hosti a basta! A jako o takové se o nás náležitě postará.
Den před naloděním motorky popíjíme Krušovice v přepočtu asi za 600 Kč za litr, pojídáme největšího kraba světa, a kocháme se pohledem na jeho nejnovější úlovek v podobě mladičké štíhlé modelky. V tom se Oleg zeptá: „Kolik, že si řekl ten váš agent za vyřízení dopravy motorky do Koreje?“ „11 000 rublů, plus výdaje na uskladnění motorky v přístavu“ odpovídáme. „Pizděc!“ zakleje hlasitě Oleg. Na hodinách skoro půlnoc, Oleg zvedá telefon a někomu podnapilý telefonuje. Píše na papír adresu a oznamuje nám, že má vlastního agenta, který prý bude chtít maximálně poloviční částku. Kdybychom předem tušili, co to bude za hovado, raději bychom si patrně připlatili… Ovšem nepředbíhejme.
Druhý den ráno se velmi neochotně probouzíme, balíme svoje saky paky, a jedeme omýt motorku do zdejší myčky. Zajíždíme do mycí kóje. Loudavým krokem přichází jakýsi potetovaný mladík, namísto pozdravu jen líně převalí žvýkačku v puse. Chopí se hadice a nekompromisně vapkou pere silný proud vody hezky zblízka přímo na motorku. Největší pozornost jako naschvál věnuje místům s elektronikou a samolepkám na kufrech. Ty se začínají postupně odlepovat. Běžím k němu, rvu mu vapku z ruky a spustím na něj pěkně podle Olegova stylu: „Što ty dělaješ, durak!“ Zřízenec chvilku nechápavě kouká, nakonec ale pokrčí rameny, a stejně namachrovaně jako původně přišel, odkráčí do kouta. Beru do ruky vapku a pucuji motorku opatrně sám. Podle pokynů našeho agenta musí být totiž Brambora před nastoupením na trajekt čistá, aby nám celníci na korejské straně nedělali problémy.
Všechna ta voda stroji nedělá ani trochu dobře. Po delší době se nám však daří motorku nastartovat a dojet s před kancelář našeho nového agenta v centru města. Přede dveřmi, jakoby od chlíva, vedoucími do suterénu ruské pošty, stojí malý chlapík s kalhotami vytaženými těsně pod prsa. „Techničeskij pasport motocykla i vaš pasport!“ vyštěkne na nás namísto námi očekávaného „zdravstvujtě“. Koukáme se s Kačkou jeden na druhého a nechápeme, co to má být zač. „No što, davaj, davaj!!!“. Podíváme se na Olega, s výrazem „to jako vážně?!“. Pokývá mírně hlavou, a tak neochotně dáváme svoje doklady do rukou arogantnímu úředníkovi, kterému evidentně nestojíme ani za pozdrav. „Da“ odsekne a zmizí s našimi doklady za dveřmi.
Následujeme ho do jeho „kanceláře“, která spíš připomíná sběrnu papíru. Úředníček listuje doklady a něco píše do tabulky v excelu. Vůbec netušíme, co se děje. Nevíme ani, co za svoji práci bude chtít, zda se vůbec stihneme nalodit na palubu lodi, a zda vůbec ví, co dělá. Vše nasvědčuje tomu, že mu zatím vůbec největší problém dělá najít písmenka na klávesnici. A tak datluje. Datluje asi hodinu. Další hodinu se pokouší správně nakopírovat veškeré naše doklady. V průběhu jeho práce komentuje Kaččino tělo, což Kačku přestává po pár minutách bavit. Mě pošťuchuje a vysmívá se naší cestě. Ignoruji ho. Po chvíli mlčení mi dává do ruky foťák se slovy „Foto motocykelu! Bystro! Robotaj, davaj, davaj!!!“. Nervy držím na uzdě, neochotně jdu na ulici vyfotit motorku. Vracím se zpět do tý zabordelený kanceláře a podávám mu foťák. Vyrve mi ho z ruky, prohlídne si fotky a drmolí něco o tom, že jsem to blbě vyfotil. V tom mu z tiskárny vyjede poslední papír s našimi ofocenými doklady. Okamžitě mi je vráží do rukou, přihodí na stůl přede mě razítko a propisku a zavelí: „Robotaj!“. Nevěřícně na něj civím, čímž asi ještě více podnítím jeho netrpělivost. Čapne mě za ruku, strčí do ní razítko a silně jím bouchne do listu papíru přede mnou, čímž dotyčnou kopii orazítkuje. Posléze bere moji druhou ruku, do které mi vrazí pero, a nakreslí jakousi vlnku v místě čerstvě otisknutého razítka. „No davaj, davaj, robotaj!“.
Nervy mi právě přetekly. Pokládám kancelářské náčiní, stavím se do pozoru, a koukám se, poněkud nevěřícně, na toho našeho podařeného arogantního „agenta“ se slovy: „Poslyš, my jsme tvoji zákazníci, platíme ti za tvoje služby. To znamená, že se máš podle toho chovat. Pokud s tím máš sebemenší problém, půjdeme za někým jiným.“ Začíná se omlouvat a klanět se před námi jako před nějakými panovníky. Namísto respektu z nás má evidentně leda tak prdel. Zveličuje to do takové míry, že bereme svoje doklady, a rezolutně míříme k východu. Oleg si nás bere stranou a doporučuje nám, abychom to vydrželi. Je to prý naše jediná šance, jak stihnout termín odjezdu trajektu. Našeho původního agenta už jsme dávno promeškali, další trajekt pojede až za týden.
Následuje tedy další várka urážek na naše konto, postrkování, podceňování, zesměšňování před jinými úředníky na celní správě, atd. Mezi vším tímto cirkusem Kačka sykne mezi zuby: „Ten ale musí mít malýho pinďoura“. Najednou mi vše začíná dávat smysl a beru jeho další arogantní chování s nadhledem a možná i kapičkou lítosti a pochopení k tomu. Všechno však jednou končí, stejně tak i tato komedie. Za „pouhých“ 6000 rublů jsme získali sérii urážek a pár špatně vyplněných papírů. Byrokracie tím však byla vyřízena. Alespoň tedy na ruské straně. S naším agentem jsme se rozloučili, jak se sluší, a patří. S úsměvem na rtech a zdviženými prostředníčky. Loučíme se také s Olegem, ze kterého se, i přes veškeré rozdíly v našich povahách, za tu dobu stal náš dobrý přítel. Pak už jen zbývalo na přepážce přepravní společnosti zaplatit za palubní lístky za nás dva a Bramboru, nalodit se, a pokračovat směrem do přístavního města Tonghe v Jižní Koreji.
Na lodi jsme se seznámili s partou cestovatelů z Evropy. Švýcar Silas putoval na svém BMW 650 GS do Japonska, na svém BMW 800 GS jej část trasy doprovázel jeho nový kamarád Jens z Německa. Dále tam byl 20-ti letý motorkář z Rakouska, který mířil na své Suzuki Freewind taktéž do Japonska. Otec a syn z Paříže, kteří právě podnikali cestu kolem světa ve starém Porsche. V neposlední řadě „bludný Holanďan“ Peter Muurman, který cestuje po světě na své Ducati 998, a který má k dnešnímu dni najeto už téměř 200 000 km. Ten jediný se s námi vylodil v Koreji, zatímco všichni ostatní pluli dál až do Země vycházejícího slunce.
Stavíme v korejském přístavu Tonghe a taháme motorky ven z podpalubí. Peterova Ducati má vyklepanou baterii. Rozehráváme tedy divadlo v podobě rozebírání motorky a startování přes kabely. Naše Motobattka úspěšně zvládá zásobit proudem oba stroje. Po chvíli doprovázené kvílením startéru se začne z dvojice výfuků ozývat podivný praskot a potom šílený randál, tolik typický pro tento italský stroj. Ducati naskočila. Po veškerém nezbytném papírování, jako je například platba za povinné ručení na území Korejské republiky, nakonec konečně nasedáme na motorky, a vyráždíme Koreji vstříc.
Jižní Korea je krásná země. Tak trochu nám evokovala takové smrsknuté Švýcarsko. Všechno je tam malé, snad kromě cen. Ceny se blíží západní Evropě, takže naše denní menu vypadalo asi takto: snídaně – pytlíková polívka, oběd – pytlíková polívka, večeře – pytlíková polívka. Abychom lépe zapadli, poctivě jsme je jedli hůlkami. I přes veškerou snahu nás však jeden takový den vyšel dráž, nežli 3 dny v Rusku, kde jsme se ještě k tomu víceméně stravovali v restauracích.
Projíždíme Korejí, kde však bohužel téměř nikdo neoplývá dovedností dorozumět se jakýmkoliv nám známým světovým jazykem. Dost často nám tu stávkuje kreditka, která do té doby s přehledem zvládala i takové země, jako třeba Kazachstán a Mongolsko. Naštěstí jsme dorazili do Koreje s plnou nádrží laciného ruského benzínu, na které nakonec tuto malinkatou zemi projíždíme skoro celou až do hlavního města Soulu.
Naše agentka Wendy nás varuje před rozhodnutím poslat motorku do Vancouveru. Přeposílá nám mail se zkušeností svého zákazníka, kterému, ačkoli údajně strávil více jak 2 hodiny ručním mytím své motorky, kanadští celníci poslali obratem motorku zpátky do Koreje s tím, že ji podle jejich názoru neměl dostatečně čistou. Podle jejích slov se tato příhoda rozhodně nestala poprvé, a nejspíše ani naposledy. Motorka prý musí být z jakýchsi nám nepochopitelných hygienických důvodu (například takové podrážky člověku na letišti přeci taky nikdo nekontroluje?) dokonale čistá.
Měníme tedy pro jistotu plán. Namísto Vancouveru posíláme Bramboru do San Francisca, kde jsou celníci podle naší agentky přeci jen o něco shovívavější. Sháníme naše vůbec první letenky v životě. To by člověk neřekl, jak je to složité. Všechny nám známé servery nabídnou super ceny. Vyplníte veškeré údaje, a ve chvíli, kdy už chcete let bůkovat, hle – cena se rázem zvýší minimálně na dvojnásobek. Tečou nám nervy, ale po několika dnech strávených googlením se nám konečně podaří něco rezervovat. Poněkud mimo náš plánovaný rozpočet, ale budiž. Zaplatíme PayPalem, vše ok. Druhý den kontrolujeme účet. Platba za letenky neproběhla, protože na účtu nejsou peníze. Hergot, za 4 dny musíme odletět a nemáme ještě ani letenky. Voláme do aerolinek, ti vše náležitě prověří a oznamují nám, že prý je vše ok, letenky jsou podle jejich údajů v počítači zarezervované a rovněž i zaplacené. My ale dobře víme, že zaplacené zkrátka a dobře být nemohou. Platba vůbec neproběhla, ani nemohla, když nebylo z čeho brát… Každopádně poté, co nám informaci o zaplacení aerolinky potvrdí ještě i emailem, bereme věc za uzavřenou. Třeba nakonec poletíme zadarmo. 🙂
V Soulu nacházíme ruční myčku. Z Brambory postupně sundáváme vše, co se dá. A drhneme. A wapkujeme. A šamponujeme. To vše několikrát dokola. Nakonec nám vypnou světlo, posléze i vodu. S hrůzou zjišťujeme, že už Bramboru drhneme déle jak tři hodiny, a že už je dávno po půlnoci, a také, že myčka, o které jsme se domnívali, že má otevřeno 24 h denně, právě zavírá. Vzhledem k pokročilé noční hodině nemá cenu si hledat hotel. Přespáváme v nedalekém parku hezky pod širákem, tak trochu jako nějací bezdomovci. Brzy ráno nás ze spánku vytrhnou všudypřítomní sportující Korejci. Při pohledu na nás evidentně nechápou.
Ihned po probuzení se s motorkou dopravíme na adresu tzv. crating company, kde naši milovanou Bramboru zabalíme jako dáreček pro americké celníky. Motorka se musí vejít do bedny, která na délku měří rovné 2 metry. No, jsme trošičku přes. Takže přední kolo dolů, plotna dolů. Všechno skládáme na přiloženou dřevotřískovou podlážku. Byl to trošku boj, ale nakonec jsme to tam vše nějak narvali. V rukou nám zbývají vaky se spacáky, karimatkami a zubními kartáčky, a taky počítač. V kapse šustí doklady, kreditky a letenky, o kterých ještě pořád nevíme, zda nám vůbec budou něco platné. Vše ostatní je narváno v bedně spolu s Bramborou. Tipujeme, kolik celá bedna bude vážit. Ani jeden jsme se nestrefili. Rovných 505 kg. Valíme bulvy s tím, že v Americe budeme redukovat naši přebytečnou nálož. Plastovou stahovačkou se celý balík zapečetí, a my se s naším „drobkem“ loučíme.
Vtipkujeme, že jsme postoupili na další úroveň. Namísto motorizovaných bezdomovců se z nás od této chvíle stávají nemotorizovaní, prostě a jednoduše, bezdomovci. Teď už nemáme zhola nic. S minimem věcí se místním metrem dopravujeme na letiště, kde při čekání na náš let hradíme transport motorky. Při kontrole internetového bankovnictví zjišťujeme, že platba za letenky nakonec přeci jen proběhla, ovšem až po té, co jsme si na konto přeposlali příslušný finanční obnos. Zadarmo tedy rozhodně nepoletíme. Na druhou stranu už se nemusíme strachovat, zda nás vůbec vpustí do letadla.
Na transport naší Brambory jsme obdrželi „Sonder Preis“ – suprových 4,2 USD za kilogram, namísto původních nabízených 4,5 USD. Matika je to jednoduchá, a tak vám asi rychle dojde, že i přes nabídnutou slevu se při placení transportu motorky pořádně vydáváme z peněz. Jdeme to vše raději rychle zaspat. „Lóže“ v parku tentokrát měníme za sedadla před odbavovacími terminály na letišti Incheon, kde čekáme na svůj vůbec první let letadlem. Aerolinky nám překvapivě nabídli první třídu, a tak si ty dvě hodiny letu do Tchaj-wanu náležitě užíváme, a to převážně v horizontální poloze s vínem v ruce.
Po asi desetihodinovém čekání na přestup na Mezinárodním letišti Tchao-jüan a následném dvanáctihodinovém letu se ocitáme na nevelkém letišti v San Francisku. Poté, co si vystojíme úmorně dlouhou frontu, nás ještě čeká neméně úmorný pohovor s imigračním úředníkem, který se na nás zpoza svého stolu mračí už od prvního okamžiku, ačkoli my se na něj už z dálky zubíme, jak nám bylo doporučeno. Když mu na jeho otázky typu: „Jak dlouho hodláte zůstat na území USA“ a „Jaký je itinerář vaší cesty?“ nedokážeme dát dost jasnou odpověď, zamračí se na nás ještě víc. Ani se mu dvakrát nedivíme. Jsme smradlaví a upocení, vypadáme tak trochu jako trhani, nemáme téměř žádná zavazadla, ale hlavně a především nemáme žádný plán, což se tady zkrátka nenosí. Chvíli už si myslíme, že nám to razítko do pasu snad nakonec neotiskne a my se budeme moci otočit na podpatku, zamávat Americe, a vydat se pěkně zpátky do Koreje, když v tom se na nás konečně usměje a naučeným pohybem ruky vtiskne nejprve jedno a poté druhé razítko. „Welcome to the United States“, mrká na nás podávaje nám naše pasy.
V prvé řadě se potřebujeme dostat do centra města, kde se nachází byt našeho hostitele Sheena. Využíváme metra, kterému místní říkají „BART“, a vystupujeme na Market street, což je jedna z hlavních ulic San Francisca. Z toho, co vidíme okolo sebe, jsme popravdě maličko v šoku. Na každém rohu bezdomovec, spousta sjetých lidí, lidí trpící samomluvou, lidí, kteří vlastně ani nevypadají jako lidi. Po příchodu z naší „uniformované“ Evropy, si tak trochu připadáme jako Alenka v Říši divů. Můžeme spolu polemizovat o tom, zda je San Francisco město hezké či škaredé, rozhodně se však asi shodneme na tom, že rozhodně není ani trochu nudné.
U Sheena trávíme hned několik nocí. První den se nese ve znamení vyspávání jetlagu. Dále pak potřebujeme sehnat americkou SIM-kartu a pojištění pro motorku, což nám oboje zabere poměrně dost času. Jakmile máme vše zdárně vyřízeno, míříme si to na letiště pro ten náš „balíček“. Poté, co vyřídíme veškeré oficiální papíry a zaplatíme za uskladnění, doveze nám skladník bednu na nedaleké parkoviště. Mimochodem, Murphyho zákon funguje více než spolehlivě – vůbec nikdo z celníků nechtěl motorku vidět, a to ani z dálky. Vsadíme se, že kdybychom ji tak svědomitě několik hodin nepucovali, určitě by ji vidět chtěli, ale to jen tak na okraj… Opatrně otevírám dřevotřískovou bednu a doufám, že je motorka celá. A je. Nacházíme ji přesně v takovém stavu, jako jsme ji před několika dny v Soulu opustili. Dvě hodiny montujeme, vše musí zpátky na své místo. Všudypřítomné slunce a rozpálené parkoviště nám rychle bere energii. Opakuje se stejná situace, jako už několikrát předtím. Ve chvíli, kdy se začneme domlouvat, kde strávíme dnešní noc, přijíždí typický obří americký pickup. „Hi guys! How are you doing? Where are you from? Where are you headed?“ zavalí nás otázkami urostlý mariňák zpoza okýnka. V krátkosti mu vylíčíme celý náš příběh, načež okamžitě dostáváme pozvání k němu domů. Dnes v noci se opět můžeme těšit z pohodlné postele a střechy nad hlavou…
