Je slunný den a my se s našimi novými texaskými spolucestovateli rozdělujeme před cedulí „WELCOME TO FAIRBANKS“. Plán je takový, že tady strávíme několik dnů, abychom si náležitě odpočinuli po několika dnech stanování v čím dál více promrzlé Aljašce. Texasané berou hotel, my zůstáváme u našeho známého, zlatokopa Ewana.
Volání divočiny
Užíváme po několika dnech teplé sprchy a smýváme ze sebe nánosy prachu, které jsme nabrali na velkém množství štěrkových úseků silnic vedoucích do tohoto města. Když se konečně vykurýrujeme do původního stavu, stavu člověka, obrátí se naše pozornost k motorce. Brambora potřebuje servis. V oblíbeném americkém supermarketu kupuji super laciný motorový a převodový olej a před Ewanovým domkem oleje měním. V tom na mě Kačka zpoza vchodových dveří zahuláká: „Volali Texasani. Jedou do Prudhoe Bay, jedeš s nimi? Já si dám pár dní voraz.“ Využívám situace, nechávám motorku motorkou a jdu domluvit výpravu za zdoláním vrcholu amerického kontinentu.
Shazuji kila
Dostalo se nám informací, že Prudhoe Bay je v podstatě ropná stanice, do které se dá dostat pouze autobusem z pár kilometrů vzdáleného městečka Deadhorse. Cena 70 dolarů a povinná registrace předem. Protože nemáme rádi byrokracii a autobusy, domlouváme se, že zdolání Deadhorse bude pro nás dostatečným cílem. A tak shazuju z motorky vše nepotřebné a těžké, s Pepou a Kim si rozdělujeme nářadí a kempingovou výbavu tak, abychom toho každý vezli co nejméně, a vyrážíme vstříc severu. Čeká nás 1000 mil převážně stěrkových a blátivých cest, divočina za polárním kruhem, téměř nikdy nezapadající slunce a hlavně všudypřítomná zima.
Jedu si, ani nevím jak
Časně ráno (desátá dopolední) vyrážíme z Fairbanks po ještě krásném asfaltu. Počasí dává tušit pěkný den a tak při tankování „do plné“ laškujeme, že tuto cestu dáme do dvou dnů. Po pár kilometrech asfalt končí a začínají cesty podobné některým mongolským „dálnicím“. Hliněná cesta s nekonečným množstvím děr, sem tam kaluž, sem tam štěrková záplata. Pouštím do helmy rock ‚n‘ roll, přidávám plyn a užívám si ten cirkus kdesi pode mnou. Krajina se s ujetými kilometry mění. Přibývá kopečků a ubývá stromů. Kopce lemuje velké množství křoví, které svojí barvou nakonec vybarvuje celé svahy. Připomíná mi to dětské omalovánky, kde si popletený prcek vybarví všechny kopečky místo zelené na červeno. A tak nás tato scenérie často donutí k zastavení, focení a natáčení.
Na sever, až za polární kruh
Jedu si svým tempem liduprázdnou krajinou, když se mi kolegové ztratí ve zpětném zrcátku. Kontroluji na tachometru nájezd od posledního tankování. Počítadlo ukazuje 430 km a mě je hned jasný, co se stalo. Ačkoliv já mám ještě skoro půl nádrže, Kim už je na suchu. Dolíváme 3 litry benzínu z mého kanystru a pokračujeme dalších 20 kilometrů do osady Coldfoot. Tankujeme předražený benzín, odpočíváme. Zjišťujeme stav cest a předpověď počasí. Vše se zdá být dle našeho očekávání a tak pokračujeme dál na sever. Po několika kilometrech zastavujeme u značky oznamující překonání polárního kruhu.
Se závadami jako by se roztrhl pytel
Samozřejmě fotíme, pózujeme a mně se přitom všem cirkusu láme boční stojánek. Vydržel celou cestu přes Asii a část Ameriky s přeloženou motorkou a teď, když jedu „na lehko“, tak se zlomí? Kroutím nechápavě hlavou a schovávám si zbylou část do kufru. Na motorce zbude jenom špičatý pahýl. Párkrát se přistihnu, jak při zastavení komicky mávám levou nohou ve vzduchu ve snaze vykopnout boční stojánek. Po několika mílích potkáváme van a v něm ruský pár, který má problém s homo-kinetickým kloubem. Vibruje. Radím, ať to otočí a jedou zpět. Není tu signál, je tu minimum lidí, tady se jim pomoci nedostane. Prý to opraví na místě. Krčím rameny a loučíme se.
Štěstí v neštěstí
Pokračujeme a cesta vedoucí do hor dává tušit, že je brzy překonáme. Stoupáme a krajina červeného údolí se před námi rozprostírá jako na dlani. Užíváme si krásného výhledu, který mě evokuje známou českou hlášku „táto, koukni na ty panoramata!“. Překonáváme hřeben a sjíždíme do údolí na druhou stranu hor. Cesta se mění v bahnité vyjeté koleje a zrovna v tom nejhorším úseku Kim ujede přední kolo. Motorku se snaží vyrovnat, aby se vyhnula pádu. Najede tak do protisměru zrovna v okamžiku, kdy nás předjíždí nějaký šílenec s truckem. Ten naštěstí včas zareaguje a zabrzdí těsně za Kim. Všichni si oddychneme a rázem máme nové téma na celý den.
Nezvaný host
Pokračujeme dál a už pociťujeme velkou únavu. Jde se kempovat. Zastavujeme na místě s „bear boxem“ a suchýM záchodem. Pálíme okolní klestí a jdeme spát. Slunce tu zapadá jen asi na 3 hodiny. Večer mě i přes špunty do uší (Pepa hodně chrápe) probudí šelestění poblíž mého stanu. Zbystřím a čekám, co bude dál. Nic, ticho. Ulehám, ale stále poslouchám.
Ozve se hlasité čenichání hned u stěny stanu, který se za chvíli otřese. Otočím se k místu, od kterého se zvuk ozývá. Náhle vidím ohromnou siluetu zvířete, která je od vycházejícího slunce promítnuta na stěnu stanu. Rychle sahám po alarmu. Buším do něj v naději, že se aktivuje a odežene zvíře. Výsledný zvuk pouze připomíná tleskání, které sice zvíře nevyleká, zato však probudí Texasany. Ti poslepu nachází lžíce a mlátí s nimi o sebe. Výsledná souhra našich zvuků spíše připomíná koncert hluchoněmých. Nicméně evidentně to funguje, neboť nezvaný host odchází.
Později seberu víc odvahy a beru do jedné ruky sekeru, do druhé „bear spray“ a vylézám ze stanu smířený s tím, že pokud pokud tam někde venku to zvíře pořád je, utkám se ním v boji na život a na smrt. Procházím okolí stanů, avšak žádné zvíře nenacházím. Ulehám a doufám, že už z vyhřátého spacáku nebudu muset tuto noc vylézat. Ráno nacházím několik metrů od stanu stopu a podivné hovno. Dle velikosti a mého odborného posudku se jednalo o vlka nebo kojota.
Kim to pokládá
Snídáme, balíme a vyrážíme do Deadhorse. Je to ještě asi 100 mil. Postupujeme vcelku rychle. Krajina se změnila z kopcovité na úplnou rovinu, kde už není ani to křoví. Začínáme se nudit. To nám ale dlouho nevydrží, protože se dostáváme k úsekům, kde probíhá rekonstrukce silnice. Paráda. To bývá vždycky ten nejhorší offroad.
Čekáme na tzv. „pilot car“, které nás má vést staveništěm a upozorňovat na nezpevněné úseky. Po dvaceti minutách v něm přijíždí obtloustlá indiánka přežvykující ohromnou bagetu a my vyrážíme za ní. Jede vcelku rychle, což by za sucha nevadilo, ale po dešti povrch silnice splyne a těžko se dá jeho struktura odhadnout. A tak za chvíli najíždím na hluboký štěrk, v kterém se mi proboří přední kolo. Motorka se téměř zastaví na místě. Pepa řve a staví kousek za mnou. Kim to ale neubrzdí, naráží do Pepy a pokládá motorku. Do této doby jsem si myslel, že jsem vybaven velkou slovní zásobou anglických vulgárních slov. Kim mi ale rozšířila obzory ještě víc. Naštěstí se Kimberly nic nestalo. A tak za Kimberliniho neutuchajícího nadávání zvedáme motorku a pomalu se znovu rozjíždíme. Před námi je posledních pár mílí do Deadhorse.
„Mrtvej kůň“ na obzoru a další položení
Po chvíli se na horizontu formují desítky plechových budek. Deadhorse. Stavíme na parkovišti před stejně plechovým hotelem a dozvídáme se, že před hodinou tu byl grizzly a šmejdil v odpadkových koších. Tuto neradostnou zprávu zapíjíme litrem kafe a jedeme zpět.
Kim pokládá motorku podruhé, přesně na tom stejném místě. Alespoň si máme večer o čem povídat. Spíme na stejném místě a žádné zvíře nás už nenavštíví.
Rychle zpátky
Ráno vyrážíme. Jedeme v ještě rychlejším tempu už námi známou krajinou. Zastaví nás až havarovaný kamion, který sjel ze silnice a pokácel pár stromků, než se úplně zastavil. Naštěstí vezl jen polystyren na izolaci silnice. Kdyby vezl benzín, tak netuším, jak by to dopadlo.
Ve znamení opětovných setkání
Slézáme z motorek a jdeme okouknout, zda je řidič v pořádku. Ožralý obličej, který na nás vykoukne z okýnka, nás ujišťuje, že je ok. Jenom měl mikrospánek a pomoc už je na cestě. Pokračujeme tedy dál. Po několika desítkách mil dojíždíme žlutý van. Rusové. Tak přeci jenom jedou zpátky. Stavíme a ptáme se, jak se jim zadařilo s opravou. Vypráví, že dali na mou radu a otočili to. Na cestě zpátky je při sjíždění jednoho kopce předjelo zadní kolo, které zapomněli dotáhnout. Kolo nakonec přelétlo příkop a zahučelo do zarostlého lesa. Oni měli ale takový strach z medvědů, že nechali kolo kolem a použili rezervu. Smíchy se lámeme v kolenou a těch pár mílí do Fairbanks je hned o něco veselejších. Kačka mě tam vítá s otevřenou náručí a já si dávám pár dní voraz.
