Je konec dubna, což tady v Panamě znamená začátek období dešťů. Naštěstí jsme už na konci naší pouti po Střední Americe a máme ji projetou hezky po téměř suché ose. Popravdě, nedokážeme si moc dobře představit situaci, kdybychom museli čelit ještě větší vlhkosti, většímu počtu nenasytných komárů, a ještě horšímu průjezdu už za sucha nebezpečných úseků. Co se počasí týče, načasování jsme měli takřka perfektní. I tak nám ale průjezd Střední Amerikou dal dost zabrat. Náležitě jsme se o tom rozepsali v článku s názvem Střední Amerika: Proč jsme ji málem nedali. Ovšem nebojte se, tentokrát brnknu na poněkud srandovnější notu. Budu vám vyprávět příběh o tom, jak jsem se ze mě tak tak stal Panamec.
Již dobrých pár měsíců máme zarezervovanou plachetnici, která nás má během pětidenní plavby přepravit z Panamy do Kolumbie. Málo se o tom ví, ale mezi těmito dvěma zeměmi úplně chybí pozemní spojení, a tak člověk musí buď letět nebo plout. Sranda musí bejt, a tak samozřejmě volíme plavbu Karibikem s Bramborou na přídi. Už se vidíme, jak na palubě popíjíme rum a chytáme bronz za zvuků vln a šumění moře… Před samotným naloděním je však třeba vyřídit potřebné papírování. Takže romantika stranou, teď nás čeká byrokracie.
Vydrž, Prťka, vydrž
Celnice sídlí v samotném srdci hlavního města Ciudad de Panamá. Ačkoli na místo vyrážíme časně ráno, areál celního úřadu s nervy v kýblu v tom mumraji a zmatku místní dopravy nalézáme až v poledne. Pohled na několikasetmetrovou frontu lidí čekajících před celnicí naše nervy ani za mák neuklidní. Instrukce od našeho dopravce nás ale překvapivě vedou do jiné budovy, kde je třeba nechat motorku odhlásit z registru „aduany“. Fronta zde je o poznání menší, i tak se ale dost načekáme. V tomhle smyslu nás již Latinská Amerika velmi dobře vyškolila. Po čtyřech měsících pobytu jsme se již naučili, že veškerý nátlak je naprosto zbytečný. Naše hezké české „vydrž, Prťka, vydrž“ by si tady mohli úředníčci hromadně nechat tetovat na čelo.
Zuby, nehty, ostrý lokty
V odpoledních hodinách konečně dostáváme do rukou příslušné papíry. K našemu úžasu však tímto byrokratický proces zdaleka nekončí. Zbytek papírování prý máme vyřídit v hlavní budově celnice. V tom baráku, kde byla ta šílená fronta lidí. Je asi hodina před zavíračkou a fronta jako by se za těch několik hodin vůbec nepohnula. Nemáme čas chovat se spořádaně. Stavíme na chodníku, motorku spěšně zamykám a frontu lidí drze předbíháme hezky až dovnitř do budovy. Naštvané lidi ignorujeme. Pokud to totiž dneska nevyřídíme, nestihneme se na plachetnici nalodit. A to by nám udělalo pěknou čáru přes rozpočet. (Poznámka pod čarou: Pokud vás právě teď napadá otázka, proč necháváme vyřizování papírů až na poslední chvíli, pak vězte, že postupujeme přesně podle instrukcí od přepravce. Motorku nelze odhlásit několik dní předem, aniž by opustila území Panamy.)
U informačního okénka mladé úřednici horečnatě vysvětlujeme, co od ní vlastně potřebujeme. Zdá se, že rychle chápe a ptá se nás, kdo je majitelem motorky. „Ha, máme vyhráno…“ říkám si. Slečna na mě pokyne, ať ji následuji do suterénu. Kačku pro všechny případy beru s sebou. Jsme zavedeni do malé potemnělé kanceláře, kde už jsou pro mě připraveny veškeré potřebné podklady. S klidem jednotlivé formuláře vyplňuji s tím, že za chvíli už bude vše dokonáno a budeme moci vesele vyrazit směrem k přístavu. Ale to by bylo až podezřele jednoduchý…
Otisky prstů, prosím
Po vyplnění kontaktních údajů se pomalu dostávám do velice zvláštních, na můj vkus až moc osobních, kolonek. Pozastavuji se, nač potřebují panamští celníci znát moji výšku, váhu, barvu očí a vlasů, dlouhodobý zdravotní stav… Když už dojde i na otisky prstů, začínám mít tušení, že tu skutečně něco nehraje. Trochu mi nejde na rozum, že by byli místní celníci až tak důslední. Ptáme se tedy, zda jsou opravdu tyhle informace nutné k tomu, abych jako majitel odhlásil motorku z panamského celního systému. Úředníci na nás nechápavě valí bulvy a potom odpoví: „Tady se žádá o panamské občanství!“ Cože? Bez váhání trhám všechny vyplněné papíry. Být občanem Panamské republiky je asi to poslední, co bych si přál. Celníci jdou smíchy do kolen.
Nám naopak úsměv na rtech zamrzá. Je těsně před zavíračkou a my jsme stále tam, kde jsme byli. Jakmile se pobavení úředníčci dosmějí a utřou poslední slzu smíchu, hodí jeden z nich okem na nástěnné hodiny. „Nezbývá moc času.“ Pronese a pokývne na nás. „Pojďte, doprovodím vás.“ Spěšným krokem jej následujeme skrze celou velikou budovu, až nakonec konečně celí upocení stojíme před tím správným okénkem. Úřednice koukne na hodinky, trochu otráveně pronese něco v tom smyslu, že to máme jen tak tak, a vrhne se s námi do vypisování potřebných formulářů.
Za minutu dvanáct
Nakonec vše stíháme ještě před samotnou zavíračkou celního úřadu a s klidem v duši pokračujeme podél Panamského průplavu do Colónu, posledního většího města na trase k místu, odkud se zítřejšího rána budeme naloďovat. Potřebujeme tady bezpečně vybrat balík peněz na zaplacení zarezervované plachetnice. Náš kamarád Efrain, který nám v tomto nehostinném městě nabídl přístřeší, nás namísto do banky zavede do poněkud pofidérního obchoďáku, kde nakonec před zraky několika desítek lidí totálně vyprázdníme tři bankomaty a spokojeně odcházíme. To vše v jednom z nejnebezpečnějších měst země, před jehož návštěvou většina průvodců varuje. Je to celkem risk. Spoléhat se ovšem na to, že po cestě džunglí zítra ráno seženeme potřebný obnos dolarů, je holý nesmysl, a zaplatit kartou nebo převodem nelze. Střední Amerika si holt žádá cash.
Efrain nám s pistolí za pasem dělá jakousi osobní ochranku. U něj doma pak peníze v klidu přepočítáme a bezpečně uložíme do útrob motorky. Mailujeme ofocené papíry z panamské celnice asistentovi kapitána lodi a naposledy pročítáme instrukce od společnosti, se kterou se od zítřka po dobu pěti dní budeme plavit Karibikem. V přístavu Puerto Lindo vzdáleném asi hodinu a půl cesty od města Colón máme být nejlépe okolo 8 hodiny ranní s tím, že motorka se nalodí jako první a teprve potom nastoupí ostatní účastnící zájezdu.
Zodpovědně brzo vstáváme a už před osmou jsme na požadovaném místě připraveni se nalodit. V celém přístavu však není ani živáčka. Nikde nikdo, jen smečka zbídačených psů…
Pokračování příště. 😊
PS: Základní informace na cesty po Střední Americe jsme pro vás shrnuli v článku Střední Amerika: Shrnutí a rady na cestu.